Banánová oranž (bez banánů)

Pomalu kráčím úzkou vyšlapanou pěšinou tam, kde dlouhé větve banánovníků tvoří vysokou klenbu z širokých oranžových listů, které zčásti zakrývají přírodní bránu do tajemného lesa. Na okamžik se zastavím, ale po chvíli už mne mé kroky vedou do tajemna oné brány. Pomalu poodhrnu vlhké oranžové listy a vstoupím. Leknu se té všudypřítomné křiklavé barvy, ale jakási neznámá síla mne táhne přímo do ohniska toho podivného lesa. Ani nevím, jak jsem se dostala na světle fialovou mýtinu, na kterou probleskují paprsky slunce. Sedím v měkkém, světle fialovém mechu z kterého na mnoha místech vyrůstají pastelky. Černá, zelená, modrá..jen každá červená je zlomená a i přes její veselou barvu působí smutně.
Vzrostlé stromy vrhají na palouk křivolaké stíny, v jejich větvích jako prach poletují drobné knoflíčky s průsvitnými křídly a mezi nimi se sem tak mihnou zátky od piva, které jsou unášeny na pestrobarevných lítacích kobercích. Snažím se zaměřit svou pozornost na jeden obzvláště zajímavý černý lesklý knoflík, (ale nestíhám sledovat jeho pohyby), když v tom mne vyruší libý zvuk elektrické kytary. To víla s červenými dredy a s šaty z odstřižků mlhy (asi je našla zamotané někde na trní) se prochází mezi pastelkami. Zpívá falešně. Pomalu došla pod obrovskou muchomůrku (pozorovala, jak se jí úzké nožky boří do fialového mechu), kde se usadila a zpívala dál, jakoby mne vůbec neviděla.
Uléhám do mechu, skládám si ruce za hlavu, nechám mech, aby mně obestřel jemnými lístečky, hebkými jako pavučina a pozoruji záplavu oranžových listů nade mnou. Pestrobarevné koberečky se zátkami, vypadají jako velice zvláštní exotičtí ptáci, začínají létat líněji a líněji a já se pomalu propadám do sladkého spánku. Probouzí mne až kapky, které mi dopadly přímo na čelo, Zvednu se s mechu (mám trochu fialový loket) a rozhlédnu se okolo. Nic se nezměnilo, jen víla zmizela. I s kytarou. Až teď jsem si všimla studánky, která je zčásti schovaná na obrovskou muchomůrkou (ale jinou, než pod ní seděla ta víla). Mírný vánek čeří její žlutou hladinu a kriketové míčky, které ji lemují se se smíchem odkutálely do nedaleko pohozené botasky. V tom se ozval veselý smích, z muchomůrky se odrazilo černé ořezávátko a skočí šipku do studánky. Žluté kapičky se rozstříkly na všechny strany jako spousta lesklých střepů (tak proto to mokré čelo). Všudypřítomné ticho je rušeno jen smíchem ořezávátka a následným šploucháním vody.
Znovu zvednu hlavu a zadívám se do korun banánovníků ( banány tam ale nejsou). Všímám si, že modré knoflíky dokonale ladí s projíždějícím mixérem, který s veselým vrčením slalomuje mezi pastelkami, jen šňůra, kterou za sebou táhne působí smutně (stejně jako každá červená pastelka, do které mixér narazil). V té samé chvíli se míčky opět vykutálely z pohozené botasky, ořezávátko odněkud vytáhlo dvě puklice a začalo s nimi třískat o sebe a mně spadla na špičku nosu rolnička.Asi z nebe. Položím ji pod tu muchomůrku,to kdyby přišla ta víla (která neuměla zpívat). Třeba si ji vplete do jednoho z jejích červených dredů a bude cinkat. I když to přes její kytaru asi nebude slyšet.