Jsem motýl, 1. část

,,Ty jsi můj malý motýlek,
zbavil jsem tě křidýlek,
uvěznil tě ve sklenici,
připadáš si jako v kleci...."

Maličko to křuplo, když tenoučká ostrá jehlička projela jeho hřbetem a nemilosrdně jej přišpendlila ke kartonové podložce.
Začal se třást.
Čím víc se snažil osvobodit, čím víc se zmítal v křečích, tím víc jej špičatý hrot zraňoval.

,,Ty jsi můj malý motýlek,
jak teď bez svých křidýlek,
jakpak asi utečeš,
když už vlastně nežiješ?"

Nebohý hmyz naposledy zatřepotal pestře zbarvenými křídly a poté ochabl.
Nebylo jisté, jestli už je mrtvý, a ani on sám to nejspíš nevěděl.
Danove se sám pro sebe usmál, posunul si brýle blíž ke kořeni nosu a poté natáhl ruku k veliké zavařovací sklenici, která stála na okraji psacího stolu vedle lampičky s modrým stínítkem.
Uvnitř bylo uvězněno několik dalších motýlů, kteří splašeně poletovali nahoru a dolů a bezmocně vráželi do stěn nádoby.
Chlapec uvolnil víko a sáhl dovnitř.
Mezi hmyzem se rozmohla panika- žádný z těch okřídlených tvorečků nechtěl jít na řadu jako první. Danove chňapl do dlaně k smrti vyděšeného běláska s pomuchlaným levým křídlem.
Vytáhl motýla ven a poté opět zavřel sklenici, načež pořádně utáhl víko.
,,Ty jsi můj malý motýlek, zbavil jsem tě křidýlek...." pobrukoval si a uvažoval, jakou jehlu by měl použít tentokrát.
V tom v přízemí práskly dveře, Danove sebou polekaně škubnul a omylem pustil běláska.
Motýl s téměř neslyšným žuchnutím dopadl na desku stolu.
Halou se nesla ozvěna rozhovoru- nějaký vysoký ženský hlas mlel jako o život a o malinko hlubší jen zdráhavě přitakával.
Poté se ozvaly kroky- to někdo stoupal po schodech vzhůru do jeho pokoje.
Danove podmračeně pohlédl na dveře a opět si posunul brýle na nose.
Bělásek se rozhodl využít chlapcovy nepozornosti a ze všech sil se snažil narovnat svá pomuchlaná křídla.
Když se mu to konečně podařilo, s námahou vzlétl, opsal kruh ve vzduchu a vyletěl otevřeným oknem ven právě ve chvíli, kdy se dveře otevřely.
Do místnosti vstoupila sestra Judita a vedla s sebou nějakou cizí ženu se zrzavým přelivem.
,,Neumíš pozdravit?" vyštěkla jeptiška na Danoveho.
Chlapec znechuceně nakrčil nos a neřekl ani popel.
,,To je v pořádku." řekla ta neznámá žena, a vesele se na Danoveho zazubila. . ,,Ahoj chlapče, já jsem Aileen."
Mohlo jí být něco lehce přes třicet, byla podsadité postavy a Danovemu připomínala veliký bonbon navlečený ve fialkovém pulovru a růžových kalhotách.
Okolo krku se jí houpal náhrdelník s perlami tak velikými, že by s nimi udávila i koně, a když pohnula rukou, náramky a řetízky zachřestily.
Usmívala tak široce, že kdyby neměla uši jako zarážky, úsměv by se jí obtočil kolem celé hlavy.
Natáhla k němu ruku, Danove však vypadal, že by radši políbil hada než aby si s ní potřásl rukou , a tak ji stáhla zpět.
Úsměv z její tváře ale nezmizel.
Rozhlédla se po pokoji a poté si prohlédla jeho sbírku motýlů.
,,Máš rád motýly?" zeptala se.
,,Nesnáším je." odsekl.
,,A pročpak?"
Nevěděl, co by měl odpovědět, a tak jen ohrnul ret a odvrátil se od ní.
,,No, tak my tě nebudeme rušit." věnovala mu Aileen jeden ze svých oslnivých úsměvů a odcupitala pryč z místnosti.
Sestra Judita ji následovala a potichu za nimi zavřela dveře.
Ještě dvacet minut poté se Danove mračil, i když už k tomu žádný důvod- mračil se, protože se mu prostě chtělo.
Popadl ze stolu sklenici s motýly, vylovil z ní otakárka fenyklového a mrsknul jím na tenkou papírovou desku.
Poté vzal první jehlu, která mu přišla pod ruku, a pokračoval v tom, co dělal, než ho ty dvě ženské vyrušily.

Danoveho nejranější vzpomínkou byl dotek hedvábí na kůži.
Choulil se v něčím teplém měkkém náručí, bořil obličej do záhybů nažehlené košile a vdechoval pudrovou vůni, vycházející zpod krajkového límečku.
Byla to vůně pivoněk, která se překrývala s jemnou levandulí a šeříkem.....
Něžný ženský hlas mu něco povídal, ale jeho víc zajímaly náušnice ve tvaru zvonečků, které vesele cinkaly. Jeho buclaté dětské prstíky ne a ne za ně přestat tahat.
A ta žena se smála.
Jeho matka....
,,Hádejte, kdo je kdo?!" vypískl dívčí hlásek a vytrhl tak Danoveho z myšlenek.
Zvedl hlavu od stavebnice a spatřil hlouček dětí, seskupený okolo dvou naprosto stejných dívek.
Danove ještě nikdy neviděl dvojčata, která by si byla tak podobná.
Tato měla stejné, ohnivě rudé vlasy, kulaté růžolící obličeje a veliké zelené oči.
Jedna měla ofinu učesanou směrem nalevo a ta druhá zase napravo, jinak byly naprosto identické a když se tak na ně člověk zadíval, musel chtě-nechtě začít spekulovat, nemají-li stejné i otisky prstů.
A tak tam stály ve stejném oblečení a pokládaly ostatním dětem stále stejnou otázku:
,,Která je Meara a která je Mayotte?"
Nějaká dívenka s obrovskou růžovou mašlí sebevědomě ukázala na dívku v pravo a vyhrkla:
,,Ty jsi Mayotte!"
Dvojčata vyloudila nesouhlasné zabručení.
,,Když vy jste tak stejné...." povzdychl si nějaký chlapec v modré mikině. ,,Nikdy neuhádneme, která z vás je která!"
Dvojčata si začala něco šuškat a poté se zahihňala.
Do místnosti vstoupila sestra Ignatie a zatleskala vrásčitýma rukama.
,,Svačinááá!" vykřikl někdo a halda dětí se jako splašené stádo hrnula do jídelny.
Jedno ze zrzavých dvojčat se rozběhlo za davem, ale povedlo se mu zakopnout o své vlastní nohy a vrazit do Danoveho takovou silou, až se zapotácel.
Před očima mu vytrskl rej barevných jisker, jako když zapálíte prskavku, a na okamžik se mu udělalo trochu špatně od žaludku.
Na zlomek sekundy měl pocit, jako by se vznášel v naprosté tmě.
V hlavě mu znělo tisícero hlasů, které se navzájem překřikovaly a občas se překrývaly s dětskými říkankami a písničkami.
Výsledek zněl jako špatně naladěné rádio, kterému něco neustále ruší signál.
Danove pevně zavřel oči a přitiskl si dlaně na uši, když v tom ho kdosi šťouchl prstem do žeber.
,,Hej, jsi v poho?"
Zmateně zamrkal.
Jedna z těch dvou zrzavých dívek ho přidržovala za nadloktí a starostlivě na něj hleděla. Její dvojče netrpělivě postávalo s rukama vraženýma v kapsách opodál.
,,....jasňačka." přikývl. ,,Jsem v pohodě. Už mě můžeš pustit, Mayotte."
Mayotte si vyměnila překvapený pohled se svým dvojčetem, které se zamračilo.
,,Jak víš, která z nás je Mayotte a která Meara?"
Pokrčil rameny.
,,Ty jsi Mayotte." ukázal na dívku, jež mu tiskla nadloktí. ,,Meara je ta druhá."
,,Ale jak to víš?" udeřila na něj Meara.
,,No....." Odmlčel se.
Vlastně neměl nejmenší tušení, jak dokázal uhádnout, která je která.
,,Mayotte má ofinu učesanou vlevo." vyhrkl.
Mayotte zavrtěla hlavou.
,,Často to střídáme." řekla.
Danove už nevěděl, co by měl odpovědět. Naštěstí jej zachránila sestra Ignatie, která nakoukla do obývacího pokoje a zvolala:
,,Co vy tady? Pojďte si pro mléko a sušenky!"
Dvojčata její hlas ignorovala.
,,Tak co?"
,,Tak co?" zopakoval Danove. ,,Nic."
A poté odešel do kuchyně vzít si sušenku.