Prší

Prší. Je zase jeden z těch odporně depresivních dnů. A já sedím doma schoulená pod dekou a myslím na to, jaké to bylo, když byl pro mě svět krásný, zalitý sluncem... Když jsem věděla, že tě mám… Teď jsem sama, jen s myšlenkou na zradu a bolest, jakou si mi způsobil. Tak dlouho jsem žila v iluzi štěstí, že teď nevím, co je realita… Nechci vědět, co je realita! Je chladná a studená jako tvůj pohled. Proč, řekni proč si mě opustil, proč si mě tu nechal sedět v koutě s myšlenkou, že už tě nikdy neuvidím, že jsi mi celou tu dobu lhal a balamutil mne??!! Slova, která patřila jen mě… Pohledy, doteky… Ty nádherné dlouhé rozhovory o ničem a přece o všem… To neuvěřitelné mravenčení po celém těle, když jsi mi byl na blízku. Ještě teď ho cítím, ale teď už slábne a já jen doufám, že jednou zmizí stejně tak, jako hořkost, kterou cítím... Bolest, nenávist a to neuvěřitelně depresivní ticho.
To ticho mě ubíjí. Neumím žít v tichu, tolik jsme mluvili, tolik si řekli a přece je vše pryč. Tolik lásky, a přece si mi odešel... Ani nevím, proč a asi se to nikdy nedozvím… Nechceš mi to říct nebo nevíš důvod. No tak, prosím, řekni proč??? Prosím!
Ta slova jsou jako zoufalý výkřik do prázdna vesmíru. Ztrácí se v něm a já též.
Prosím, smutku, nech mě být a běž, odejdi a nech mě radovat se ze života. Nech mě zase smát se vtipným poznámkám, trapným situacím… Nech mě už být! Nechci nic. Víš. něž jen šťastně žít. I když třeba sama…. Sama..zní to tak definitivně a konečně. Je v tom beznaděj…
Venku stále prší, příroda truchlí semnou. Nejsem sama, nebo ano? A pokud ano je to dobře, či ne…? Zůstane to tak už na pořád…???