V kavárně

Ze šedivé oblohy padal déšť, který skrápěl střechy domů a ulic. Po ulicích rychle spěchali lidé a seržant Michel Vencl byl mezi nimi. Po chvíli rychlé chůze se zastavil na rohu ulice a pohlédl do uličky před sebou. Zrakem spočinul na ceduli KAVÁRNA U AVIATIKA, u níž byla dvoulistá dřevěná vrtule. Kapky deště mu bubnovaly do jeho vojenské čepice a on si ke krku přitáhl zdvižený límec. Vykročil ke kavárně a za chvíli levou rukou otevřel dřevěné dveře. Ke sluchu se mu hned doneslo hraní klavíru a zároveň letmo přehlédl místnost. Na stěnách spatřil fotografie letců a letadel z první světové války.
Pomalu došel k volnému stolu u stěny, na níž byl portrét Reného Foncka, nejúspěšnějšího francouzského stíhače té války, která na měsíc přesně skončila před jednadvaceti lety. Hned si vybavil vše, co o ní četl a slyšel. Byl to jeho sen se stát letcem a ten se mu splnil. A když vyhasila Francie Německu válku, tak se ho zmocnilo v jeho mladistvém věku vzrušení. Zidealizovaná vidina leteckých střetnutí se mu však rychle změnila v drsnou realitu, ve které strach ze smrti hrál podstatnou roli.
Ze zamyšlení ho vytrhl hlas číšníka. Objednal si čaj a zkoumavě se zadíval na ostatní hosty v kavárně. Upoutal ho ne moc tichý rozhovor starších mužů o stůl dále. Jejich debata se týkala toho, jak by se měla vést válka. Chvíli je poslouchal, ale po chvíli mu jejich úvahy o válce přišli naivní a směšné. Rozhodně mu však dnes nebylo do smíchu, zvláště po dnešním střetnutí s německými stíhači, jenž dopadlo špatně.
Zamyšleně se zadíval na stoupající páru od hrnečku, v němž byl čaj. Opět se zaposlouchal do rozhovoru oněch mužů, ale přitom spatřil do kavárny vstoupit mladou ženu, která se rozhlédla a očima spočinula i na něm. Upil čaje a přitom se ozvalo bytí velkých nástěnných hodin na protější straně místnosti. Bylo přesně šest hodin. Letmým pohledem se podíval na své hodinky a ty ukazovaly stejný čas.
„Dobrý den. Pardon, že ruším, ale nejste u stejné eskadry, jako nadporučík Guerin?“ oslovila ho náhle mladá žena, když došla ke stolku, u něhož seděl. Jemu se na zlomek vteřiny zatmělo před očima. Nadporučík Guerin byl totiž jedním z těch, co při dnešním leteckém střetnutí zahynul.
„Ano jsem,“ vysoukal ze sebe a zadíval se do její tváře, přičemž začal tušit, že ona o jeho smrti neví.
„Měl sem přijít v šest hodin. On má mimořádnou službu?“ zeptala se.
Chvíli těkal očima a pak se zhluboka nadechl.
„Nadporučík Guerin byl dnes sestřelen..,“ sdělil jí spatřil, jak se jí rozšířily oči a v obličeji zbledla jako svíce.
„On je..?“ nedopověděla otázku, protože se jí hlas zlomil.
„Je mi to moc líto..,“ řekl a nesnesl pohled na její slzy.
Do ulic se vkradla tma. Déšť neustával a louže se na ulicích zvětšovaly. Ve spoře osvětlené uličce našlapoval pomalu, ale nevyhnul se šlápnutí do louže. Myšlenkami stále probíral dnešní den, který mu naplno ukázal jaká je opravdu válka. Tušení, že je to teprve vše začátek, se ho stále víc zmocňovalo. Budoucnost se mu jevila nejistá a to ještě ta opravdová válka nezačala.