Nehoda

„Kam jdeš?!!“
„Ven!“
„Na to zapomeň máš domácí vězení, tak si vem učení a padej se učit!!“
Než stačí táta poznamenat cokoli jiného, už jsem v trapu. Co bych se učila, škola mě nebaví, a proč být doma, abych se potkala s tou jeho novou cuchtou?! Ani mě nehne!
Ale kam teď? Beru tedy telefon a volám své kamarádce Lily: „Ahoj Vero jak se máš??“ „Ale jde to, kde jsi?? Já jsem s partou v parku. Nechceš přijít??“
Chvilku Váhám ale nakonec souhlasím a vydávám se směr park. Moc se mi tak nechce, ale lepší než být doma nebo se někde flákat po městě. První otázka, kterou dostanu od Lily místo přivítání je jako zásah do černého. „Zase táta??“ Jen pokynu a sednu si do hloučku. Vládne zde docela dobrá nálada, popíjí se nějaký ten alkohol… No dobře, tak se docela dost pije, abych byla přesná. Já na to nejsem moc zvyklá, a tak to semnou dělá divy. Je mi krásně. A proto, když někdo navrhne, že bychom mohli vyrazit někam do klubu pobavit se, celá se rozjásám, pomalu div neskanduju: Jdeme kalit! Ale nejbližší klub je až ve vedlejším městě, což je asi patnáct kilometrů dále… „Ale jak se tam dostaneme??“ Má inteligentní otázka je okamžitě zodpovězena. „David nás tam hodí, má tu auto.“ „Ale on pil taky…!“ Ohradím se. „Neboj, nepil tolik, co mi a on vydrží víc, než mi, už je zvyklej.“ No, ještě chvilku mě přemlouvají a já nakonec souhlasím.
Nasedám do auta společně se zbytkem party a vyrážíme na cestu. Je to v pohodě, David řídí jako profík, alespoň tak mi to v mém podnapilém stavu připadá… Tak se nemusím ničeho bát… Ale mé ujištění je trochu předčasné. Najednou nám před auto v lesním úseku vběhne divočák. Dál už toho moc nevím. Jen křik, rána a skřípění gum. A pak ohlušující náraz. Ten zvuk si budu do smrti pamatovat…
Probouzím se až v bílém pokoji, okolo mě spousta hadiček a u mé postele je nějaká postava. Snažím se zaostřit… Je to táta. Ale není v pokoji sám, je tu i ta jeho. Ale to je mi teď jedno… Snažím se ho zeptat, co se stalo, v hlavě mám totiž neuvěřitelný zmatek. Kromě toho, že mě bolí celé tělo. Když už ze sebe vysoukám alespoň hlásku, otec zpozorní a hned mi povídá: „Nemluv, musíš odpočívat, měli jste nehodu…“ V očích má slzy. I přes jeho naléhaní promluvím: „Proč pláčeš, vždyť jsem v pořádku?? A co se stalo, moc si toho nepamatuju??“ „Víš, Veroniko, měli jste nehodu…“ Otec se odmlčí… „A ??“ ptám se dál. „Dva z pasažérů to nepřežili, a ty…“ To ty už nevnímám, jediné co mi zní v hlavě je to - dva to nepřežili. Okamžitě ze sebe vysoukám další otázku. „Kdo??“ „Řidič a ještě jeden kluk.“ „A co Lily? Je v pořádku??“ „Ano, má jen pár zlomenin, ale ty Veroniko, víš, musíme ti něco říct…“ „Co??“ V jeho očích vidím strach a smutek jaký měl, když umírala máma. „Co se stalo??“ „Už nebudeš nikdy chodit.“ Ta slova mi prolétnou myslí. Zabolí mě hlava, až po chvilce jsem schopná tuhle větu alespoň z části pochopit. „Cože? Ale jak to ?? Ale já budu chodit, vím to, vím!!!“ křičím na tátu. Marně se snažím pohnout nohama. Ale bez výsledku. Křičím na tátu, že to není možný, pokouším se vstát, ale jediný výsledek je ten, že si vytrhnu kapačku. To už ale přibíhá sestra s doktorem. Něco mí píchnou a já se cítím tak volná a lehká…
Když se probouzím, je u mé postele stále ještě otec a ta jeho. Ani nevím, jak se vlastně jmenuje, nějak mě to nezajímalo a ani nezajímá... I když si sem naprosto jistá, že mi její jméno říkal, ale nevím, asi jsem ho vypustila z hlavy. V tom si opět vzpomenu na to, co jsem se dozvěděla zřejmě včera nebo dnes, to opravdu nevím, nemám ponětí ani, co je za den.
Z mého přemýšlení mě vytrhne až doktor, který je na vizitě. „Tak ty už si vzhůru? Ty si nám ale dala. Otec ti už asi řekl, jak to s tebou vypadá?“ „Ano“ odpovím váhavě? A hned v zápětí dodávám: „A není ještě šance??“ „Ne, bohužel. Můžeš být ráda, že žiješ. Jěště tě necháme pár dní odpočívat, jsi po těžké operaci, ale pak začneme cvičit. „Proč cvičit, stejně chodit nebudu?!“ Poznamenám smutně a slzy se mi derou do očí. „Protože se musíš naučit znovu sedět a být samostatná. Veroniko, život nekončí, když budeš bojovat, tak to zvládneš.“ Jemu se to říká, on tu stojí na vlastních nohách a vesele si pošlapuje. Tenhle pohled mě přivádí k šílenství a já se rozbulím jako malý dítě. Je mi to jedno, prostě to ze mě musí ven.
Otec mě láskyplně obejme a rozloučí se se mnou. „Cože ty někam jdeš??“ „Ano, musím se jí domů vyspat, zítra musím do práce, skončila mi dovolená. „Ale jak to, vždyť si měl ještě čtrnáct dní??“ „Ano, ale ty jsi byla dlouho v bezvědomí.“ Jeho odpověď mě dorazí. Proč jsem se jen probouzela, proč??? jsou poslední slova, která slyším ve své hlavě, a pak konečně usínám. Nechci se už nikdy probudit. Nechci!!!