OBLOHA

Má ráda tu neustále se měnící pokrývku matky Země. A nejhezčí je v noci…
Často mám chuť vstát o půl noci a jít tichými, opuštěnými ulicemi, úplně sama.
Měsíc, v jakémkoli postavení vůči Zemi, je fascinující. Když jdu tmavou ulicí a nad hlavou mi zlověstně osvětluje cestu krvavý úplněk na obloze poseté hvězdami, tichými svědky té události, zpozoruji upíří slečnu v černých šatech, jak se choulí v náručí svého nadpozemského ochránce, kterého tak neuvěřitelně miluje. Obloha je tmavá jako jeho kápě a hvězdy jiskří jako jejich oči zářící láskou.
A přece to není celé veselé, když ji, pozemskou krásku, musel nejdřív usmrtit, aby se stali oba démony a nemuseli spolu nikdy již zemřít.
Jsou jako každá noc. Tak nádherná a tak melancholická a tajemná….