Los Sob

„Patnáctset!“
Muž ani nehnul brvou, položil na stůl tisícovku a pětistovku a změřil si kurvu stojící za barem znuděným pohledem.
„V pořádku, běž dozadu,“ prohodila, zatímco si strkala peníze do kapsy.
Muž se otočil a odkráčel za růžový závěs. Zastavil se v chodbě a hledal číslo patnáct. Byl to veliký, dobře rostlý chlap. Jeho klidné, flegmatické oči neprozrazovaly nic než nekonečnou vyrovnanost. Na sobě měl ušpiněný kabát a na hlavě nosil odřený kovbojský klobouk. Působil neobyčejně majestátním dojmem a jak tam tak stál v chodbě nejpochybnějšího podniku ve městě, vypadal, jako by tam takhle byl odjakživa. Byl to kámen, byla to skála, byl to osud.

***

Železné okýnko se otevřelo. Za mřížemi se objevila polonahá žena. Polonahá kurva.
„Ahoj kovboji,“ usmála se, „klidně si odlož. Něco ti předvedu… tááák,“ zakňourala, jak si přejížděla rukama přes lýtka v hlubokém předklonu. Pak její ruce pomalu stoupaly nahoru, na stehna a na boky. Zaklonila hlavu, olízla si rty a mrkla na něj. Na bocích se její neposedné prstíky zastavily a palcema zajela pod svoje kalhotky. Svlékla si je tím nejsvůdnějším způsobem, jakým to uměla. Byl to složitý manévr, na jehož konci skončila opět v naprosto neuvěřitelně akrobatickém předklonu. Přešla pomalu, notně kroutíc boky, k tyči, kolem které se začala obtáčet v úchvatných pohybech. A jak se tam tak točila, kroutila, vzdychala a sténala, úplně nahá, pocítila, že ho nebaví. A to ji vzrušovalo. Nechala tyč tyčí, přišla až ke mřížím, které ji oddělovaly od něj a sedla si na dosah. Roztáhla nohy a a div se nepřitiskla až na samotnou mříž.
„Tak co, frajere? Chceš mě? Jen si sáhni. No tak… podej mi ruku.“
„Chci tě na celou noc,“ prohodil jako by nic, ale ruku jí nepodal. Zůstal sedět, opřený o opěradlo vetché staré židle a kdyby měl cigaretu, ihned by si ji zapálil.
„Hohó,“ zahalekala, zvedla se, opět předvedla svůj špičkový předklon, narovnala se, usmála se a řekla; „Já nejsem kurva. Já jsem tanečnice. A dobře mě za to platí. Jestli chceš, klidně si to tady udělej. Ještě máš chvíli, ale s tebou nikam nepůjdu.“
„Padesát milionů,“ prohodil muž jakoby nic a změřil si její nohy vyzývavým pohledem. Ale ani z něj nevymizela jeho znuděnost.

***

Šli po ulici. Zachmuřený muž a spoře oděná žena. Jak častý pohled v tomhle městě. Mlčeli. Mlčeli a kráčeli vylidněnou ulicí zanesenou odpadky. Titulek na zemi se válejícího listu novin udával alarmující číslo pouliční kriminality. Na každém rohu stála kurva, na každém schodišti seděla kurva, na každé přižovatce stál dealer peří. Na víkách od kanálů spali bezdomovci a feťáci. Bylo tam tepleji od kanalizace. Smradlavé teplo. A nad vším tím bděl obrovský mrakodrap s nápisem; „Los Sob Corporation; entrust your future to our hands and we will make it better“. Kdesi byla slyšet střelba. Kráčeli dál kolem prázdných žen, prázdných domů a prázdných myšlenek, když se náhle zpoza jedné popelnice vynořila ruka a vytrhla ženě kabelku. Trpasličí mužík, ne větší než malá popelnice, se rozeběhl obdivuhodnou rychlostí pryč. Muž sáhl do kapsy od kabátu, vytáhl vystřelovací nůž a bleskurychle jím mrštil. Mužík se právě chystal změnit směr, když náhle padl naznak a začal kopat nohama ve svém beznadějném zápase. Žena vyjekla a rozklepala se. Muž přišel až k němu. Ležel na zemi, v krku zabodnutou čepel až po rukojeť a zmítal se v posledních křečích. Nicméně i tak sledoval s hrůzou v očích svého vraha, jak se přibližuje.
„Řekni; ‚Jsem sráč‘, a já ti poradím, jak se přežít,“ pronesl klidným hlasem, když v pokleku hleděl mužíčkovi do bledé tváře.
„Jsem sráč,“ vyhrkl spolu s pramínkem krve.
„Pomodli se, sráči, tohle je Los Sob, to není místo pro sráče,“ odvětil muž, vytrhl mu z hrdla nůž, očistil ho o jeho kalhoty a schoval. Mužíček zachrchlal a dokopal.

***

Vešli do bytu. Byl to prostorný starý byt v nízkém činžáku. Jeden ze těch lepších. Po zemi se válely krabice. Na kuchyňské lince byla vsrtva prachu. Vypadalo to tam, jako by tam dlouho nikdo nežil. Některé krabice byly otevřené. Bylo z nich vytahané šatstvo a pár osobních potřeb. Skoro jako by se chtěl odstěhovat, ale stěhováci měli pár let zpoždění. Vzal ji do vedlejší místnosti. Z krabic tam byla sestavená primitivní postel. Bylo to šest velikých krabic přehozených dekou a na ní pár polštářů. Kromě topení a plísně na zdi zde nebylo nic dalšího. Na záclonách byly pavučiny. Místnost působila klaustrofobicky a depresivně.
„Svlíkej se,“ přikázal, „ a ukaž mi, co umíš.“
Trochu zmatená okamžitě poslechla. Zezačátku se svlékala rychle, ale jak nabrala jistotu, začala se svými starými tríčky, mezi kterými nejvíc vynikal její překlon. Když byla úplně nahá, přešla k němu a začala ho také svlékat. Zdál se znuděný. Na cigaretu.
„Nebavím tě?“
„Ne,“ odpověděl.
„Co je to s tebou? Jseš teplej?“
„Jo, jsem teplej,“ odpověděl muž sebejistě a klidně a zahleděl se do jejích očí. (Kdyby měl cigaretu, popotáhl by si)
Chvíli na sebe hleděli. Ona nahá, horká a magicky neskutečná. Opřená rukama o postel dýchala mu přímo do tváře, vzrušená jeho netečností až k nenávisti. On klidný, zakloněný v sedu na posteli, měl na dosah všechny její ženské přednosti. Skutečně to nebyla kurva. Její oči ještě stále svítily chtíčem. Ještě stále to byla skutečná žena. Teplo z jejích prsů dopadalo na jeho obličej, tak byla blízko. Doufala, chtěla!, aby se jí zmocnil.
„Tak proč mě platíš? A vůbec, kde máš peníze?“ konečně se vzpamatovala. A nechtěla si přiznat, že by mu to klidně udělala i zadarmo, což se sle projevilo v jejím nejistém hlase.
„Dostaneš je, pokud se ti podaří mi to udělat,“ odpověděl, ignorujíc její otázku a taktéž se napřímil.
Dala do toho všechno.

***

Když skončili, leželi vedle sebe a hleděli do stropu. Bylo ticho. Nemyslela na peníze, myslela na to, že to dokázala, dostala, co chtěla.
„Víš jaký to je, když po dvaceti letech manželství zjistí člověk, že je teplej? Jak to říct manželce? Dětem? Jak si to vůbec přiznat? Jaký to je bejt sám proti sobě a ubíjet se? Musíš bejt sama sebou. To je to hlavní. Ser na systém, ser na lidi, ser na všechno a hledej sama sebe. Třeba dosáhneš osvícení, nirvány, vyšších sfér a podobnejch narcistickejch sraček. Já, já jsem boháč. Mám peněz, že si s nima můžu tapetovat. Myslíš, že peníze jsou štěstí? Leda hovno. Štěstí neexistuje, není. Jsou jen iluze štěstí a šťastné pocity, ale štěstí není… Chtěla bys odměnu, co? Udělalas to skvěle. Přeci jen jsem stále muž,“ povzdychl si.
Opět bylo chvíli ticho. Musela něco říct, musela to ukončit a zmizet. Už s ním nemůže být ani vteřinu. Je jí zle. Zle z něj, ze sebe, z patetickejch sraček, co blekotá. Musí pryč, opít se a vyspat. A zejtra zase do práce.
„To sis to potřeboval dokázat? Mně je to fakt jedno. Chci svoje peníze, nebo budeš mít problémy.“
„Podívej se, na čem jsme si ustlali.“
Žena odhrnula deku, otevřela krabici a v ní byly úhledně srovnané bankovky. V euforii se jich chopila a radostně vyhodila do vzduchu. Sledovala, jak pomalu padají. Na zem, na postel, na něho. Avšak když se znova podívala do krabice, zděsila se. Pod penězmi byly stejně úhledně srovnané balíčky s nápisem TNT.
Hrůza, nekonečná hrůza, není čas na únik a on… směje se, brutálně, zle, ďábelsky se směje. Smrtelná hrůza deformuje vnímání, prostor, obrovské množství adrenalinu nastartovává mozek, který ale nemůže vykalkulovat východisko. Pach potu, spermatu a peněz. Sperma a peníze. Hudba a smích…Ser na všechno!

„Ty srááááči!“

***

Dnes byl srovnán se zemí bezmála celý blok předměstí Los Soba. Toto místo je proslulé svou extrémní kriminalitou a proto se kriminalisté domnívají, že šlo o vyřizování účtů mezi dealery drog. Bližší informace na našich stránkách; www.lspd.com.