"Jsem šťastná.."

„Jsem šťastná“, pomyslela si jakási náctiletá dívka. „Konečně šťastná, skutečně šťastná, jako dosud nikdy“, široce se usmála. Ten úsměv zcela změnil její tvář. Ze zakřiknuté, smutné dívky, která prohodila sotva kdy a sotva s kým pár slov, se najednou stal člověk spokojený sám se sebou. Nadšený sám sebou.. Z tváře jí přímo vyzařovala radost, hluboká a nekonečná.. Konečně si totiž něco uvědomila.. Konečně po těch všech letech, kdy hledala odpověď na to své osobní „Proč“. Proč ona je u všech tak neoblíbená? Proč je tak uzavřená? Ráda by se bavila s ostatními, byla jako ostatní, moc si přála zapadnout, avšak nikdy se jí to nepovedlo.. Dokonce ani tehdy, když ze základky přestoupila na střední.. Myslela si, že tam si konečně najde kamarády, či dokonce snad nějaké pravé přátele. Myslela, že to bude nový začátek.. Začíná úplně znova, schválně si vybrala školu, kam nešel nikdo z jejích bývalých spolužáků.. Nechtěla, aby jí připomínal její krutou minulost.. Těch devět let plných bolesti a trápení.. Těch devět let slz..
Měla to naplánovaný, jak všechno udělá, jak se seznámí se všemi.. Jak bude konečně, poprvý v životě, taky jednou oblíbená.. Aspoň mezi těmi jejími přáteli či kamarády. Stačil by jí klidně i jeden jediný takový člověk.. Člověk, se kterým by mohla sdílet svý pocity. Svý radosti, ale i starosti.. Svý útrapy, svůj smutek.. Svý nadšení – zkrátka úplně všechno.. Toužila po někom takovém . Každý koho „znala“ měl nějakého takového člověka ve svojí blízkosti – ona nikdy ne. Nevěděla jaký to je..
Znala to jen z vyprávění, které náhodně někde vyslechla.. Z filmů, který viděla a který milovala pro jejich úžasnej děj.. Z knih, které četla.. Četba – to byl její druhý vysněný svět.. Milovala hlavně fantasy, tam její fantazie najednou neznala mezí a ona si již napsané příběhy dál rozvíjela.. Psala nové děje, nové zápletky.. Občas napsala i nějakou svoji vlastní povídku..
Psala nádherně, i když ona si to o sobě nemyslela.. Ale její názor nikdo nevyvracel – neměl kdo.. Vždyť nikdo ani nevěděl, že vůbec píše.. Kdyby to dala někomu přečíst tak jedině pod podmínkou, že by mu absolutně důvěřovala.. Jinak ne.. Nedůvěřovala sama sobě..Prostě jí to nešlo.. Nešlo stejně tak, jako seznamování – navazování nových vztahů.. Lidi z její třídy se mezi sebou většinou znali, a tak drželi při sobě v jakýsi partě.. Nikdo za ní nikdy nepřišel, aby se připojila.. Nikdo si jí nevšímal, když se s nimi snažila navázat nějaký kontakt.. Prostě ji ignorovali.. Nikdy nepřišla na to, proč, nebo co dělá špatně..
Ironicky se ušklíbla – co jí bylo po nich? Můžou se jít vycpat – všichni do jednoho.. Ona už našla svou odpověď, už došla ke svýmu cíli.. Nezáleželo jí na nich.. Nezáleželo jí už na nikom.. Ani na rodičích, na těch, kteří jí nikdy nevěnovali tu skutečnost pozornost.. Na těch, kteří se jen denodenně ptali na známky – to bylo to jediný, co je zajímalo.. Měla pocit, že ji nemaj rádi, možná, že mají, ale ona to necítila.. A city – ty pro ni byly tím nejdůležitějším.. Nemohla nikdy ničemu uvěřit, když to tak sama necítila..
Ale teď ví, co cítí, konečně se v sobě aspoň jednou vyzná.. Sklopila hlavu a podívala se na svoje kolena, na nichž měla položený ruce.. Dívala se na kolena, který visely volně podél zdi.. Začala jimi do ní slabě kopat.. Nohy se jí míhaly vzduchem.. Seděla na tý vysoký starý školní budově.. Na tom všemi dávno zapomenutým místě.. Vylezla na střechu a dívala se před sebe do dálky.. Zamyšleně a unešeně.. Tak, jako již tolikrát.. Chodila jsem často, když jí bylo smutno.. Bylo to její nejoblíbenější místo.. Zamilovaný místo..Místo, kde byla dnes asi úplně naposled..
To bylo to, na co přišla, měla to všechno skončit.. Co tady? Co dál? Nic.. Už nemohla dál žít tenhle dosavadní život, tuhle jedinou nekonečnou noční můru, ze který se nelze probudit, i když se o to sebevíc snažila.. Snažila.. Teď to vzdala.. Už prostě nemohla dál.. Nemohla to trpět. To bylo prostě nemožný..
Ruce si složila podél těla, pomalu se posunula o kousek vzad, aby si mohla stoupnout.. Nechtěla zemřít vsedě.. Chtěla stát.. Zpříma se postavit svýmu osudu, přijmout ho.. Dokázat, že pochopila..
Stála tam na tý vysoký budově, pomalu ani neviděla co je dole, zvláštní.. Jak sem vůbec mohla vylézt? Pořádně to nechápala, ale nakonec to přičetla svým zkušenostem.. Milovala výšky.. Milovala, když mohla sama jen tak sedět někdo vysoko, pryč od ostatních.. A navíc.. Ještě byla asi navíc poháněna tou touhou.. Tou vidinou konce.. Byla tím tak zaslepena, že ani pořádně nevnímala co dělá.. Její pohyby byly jako automatické..
Stála tam na tý vysoký budově a slabý vánek si hrál s jejími lesklými havraními vlasy.. Zavřela oči, vychutnávala si to.. Ty svoje poslední chvíle.. Svět je přece tak nádherný, jen ty lidi.. Neměla je ráda, nenáviděla je.. Všechny…
Stála tam na tý vysoký budově, viděla jen tmu, naslouchala šepotu větru, a najednou se jí rozbušilo srdce.. Co to je? Bála se snad? Bála se smrti? Ne, to přece nesmí! Je to přece to, co chce.. Musí jít za svým snem.. Je si tím jistá.. Ví to.. Je to tak prostě dáno..
Oči měla stále zavřený, pevně je tiskla – stejně jako svý ruce, který měla zaťatý v pěst.. A pak se odhodlala.. Byl to takový záblesk a ona věděla, že to je ta chvíle.. Dříve, než si stačila naplno uvědomit, co vlastně dělá, nebo jaký to bude mít následky, udělala jediný krok vpřed.. Kdyby to teď chtěla vzít zpátky, už by to nebylo možný – padala.. Padala do černých hlubin pod sebou s očima široce rozevřenýma.. Nemohla je mít dál zavřený, nešlo to vydržet.. Sama sobě teď nadávala, co že to vlastně provedla.. V jejích studánkově modrých očích se teď objevil strach.. Ten skutečný, panický strach.. Sledovala, jak se zem pod ní stále víc přibližuje..
Znovu zavřela oči – když.. Náraz.. Dopadla.. Z posledních sil se ještě naposledy rozhlédla kolem sebe, ale všechno viděla jen v jakýchsi matných rozmazaných obrysech..
Litovala toho teď? Jestli ano, nepřiznala to ani sobě, její poslední myšlenka zněla takto : „Mám, co jsem chtěla, jsem šťastná, konečně šťastná.. Budu, už za chvíli..“
Ani pořádně nestihla dokončit své poslední myšlenky, když odešla.. Do světa, kam je nám, živým, lidem vstup přísně zakázán. O kterém nikdo z nás tady neví, jak to tam přesně vypadá.. Do Říše mrtvých..
Její oči zůstaly stále otevřené.. Dívaly se do země, kterou však již nemohly vidět.. Byly chladné.. Byly neživé..