Nezapomenu.. Proč ale?..

Sedím tu nad knihou, všichni ostatní už spí. Nedivím se – vždyť už je něco k ránu. Do uší mi řve E2.. Dívám se na všechny ty písmenka, ale ve skutečnosti je nevidím – nedávaj jakýkoli smysl.. Přímo před sebou totiž stále vidím tvou tvář..
Z rádia se ozvala letní hitovka - Marquess – Vayamos Companeros.. Se není co divit, vždyť léto je přece v plným proudu.. A zrovna v tý chvíli, kdy začne hrát tahle rychlá skladba se zcela ponořím do vlastních myšlenek jako do horký vany.. Byli jsme spolu.. Na jednu stranu tomu ani nevěřím.. Ta vzdálenost, která nás tak krutě dělila byla konečně překonána..
Jsem na dovolený, tam, blíž k tobě, abychom se mohli vidět.. Umožnila to mamka – jeli i s mým mladším bráškou taky, samotnou by mě totiž nepustili nikam.. Mamka je prostě skvělá..
Přespáváme v kempu a před sebou máme jeden úžasnej tejden.. Hned po příjezdu jsme byli spolu – čekal jsi na tom nádraží.. Já ani nevěděla, že tam budeš.. Úžasný.. Ten pocit se snad nedá k ničemu přirovnat..
My jsme pak jeli do toho „našeho“ kempu a ty jsi si ještě něco odešel zařídit domů s tím, že za chvíli zas přijdeš.. Za mnou..
Nemohla jsem se dočkat.. A skutečně, svůj slib si splnil – jako každý, co kdy dáš.. Byl jsi najednou tu.. Odteď jsme se mohli domluvit na kdykoli.. Kdo pro koho přijde, v kolik půjdem ven.. Společně.. Každý to slovo jsem si tak vychutnávala.. Moje radost neznala zas jednou po dlouhý době mezí..
Byl to úžasnej den. Chodili jsme ruku v ruce po tom městě, kde jsi vyrůstal a kde já byla poprvé, a ty jsi mi ukazoval všechny ty místa, který máš rád, vyprávěl mi všechny ty zážitky co jsi tam kdy prožil a já přikyvovala a smála se..
Pak jsme šli do nějaký venkovní hospůdky – pozval jsi mě.. Bylo tam plno dalších lidí, ale my si jich vůbec nevšímali. V tu chvíli pro nás nebyli žádní ostatní.. Byli jsme jen my dva.. Konečně spolu a jeden do druhýho tak bezedně zamilovaní..
Nakonec jsme šli posadit se na nějakou lavičku – to byl už skoro podvečer.. Pořád jsme se měli o čem bavit.. Tohle.. Tohle bylo o tolik lepší a krásnější než sedět doma u toho chladnýho počítače, kterej nepohladí, neobejme, nepolíbí.. Kdo nezažil, nepochopí..
Nakonec jsi mě doprovodil až do toho kempu, naposledy mě dlouze něžně políbil a slíbil, že zítra se zase uvidíme.. Slíbil.. Sliby plníš.. Bylo to jisté.. Jistější než cokoli jinýho.. Tak jsem ti důvěřovala..
Já pak šla do chatky, kde na mě mamka už čekala.. Brácha si ještě házel venku míčem a nějakým kamarádem, kterýho si tam našel.. Ups, přišla jsem pozdě, provinile jsem se na ni zadívala.. Naše pohledy se střetly a nakonec se usmála.. Taky byla zamilovaná..
Najedla jsem se, konečně si vybalila, šla do umývárny, převlíkla se lehla jsem si do postele.. Než jsem to všechno udělala, oba už usnuli – ta cesta byla fakt namáhavá.. Já byla taky unavená, ale přesto jsem nemohla usnout.. Pořád jsem si v hlavě přehrávala dnešní úžasnej den.. Každý tvoje slovo, každej tvůj pohyb, každý něžný objetí, každej sladkej polibek..
Zvedla jsem se, přešla jsem do vedlejší maličké místnůstky, abych nevzbudila ostatní, kde jsem rozsvítila vytáhla knihu, a začala si číst.. Nebo se o to minimálně aspoň snažit.. Začala jsem si číst v naději, že děj knihy odvede moje myšlenky někam zcela jinam.. V marný naději…
Pustila jsem si teda k tomu ještě do uší E2, abych ty myšlenky přehlušila.. Abych se mohla jen oddávat mojí lásce, i závislosti – hudbě..
Sedím tu nad knihou, všichni ostatní už spí. Nedivím se – vždyť už je něco k ránu. Do uší mi řve E2.. Dívám se na všechny ty písmenka, ale ve skutečnosti je nevidím – nedávaj jakýkoli smysl.. Přímo před sebou totiž stále vidím tvou tvář..
Tak to bylo i zbývajících šest dnů, i když ten první.. Ten byl prostě nejkrásnější, nejčerstvější.. Měli jsme tolik společných zážitků, bylo nám spolu tak dobře, byli jsme pro sebe jak stvoření.. Ani jednou jsme se nepohádali, všechno nám klapalo.. Konečně se mi něco v životě dařilo.. Konečně měl můj život nějakej smysl.. Tebe.. Ten týden byl nejkrásnějším týdnem celých prázdnin.. A kdo ví, jestli zároveň ne i celýho mýho života..
Jsem doma, dřepím tu nad knížkou ve snaze rozptýlit svoje zmatený zrazený myšlenky.. Do uší mi na plný pecky řve Evropa2 - Marquess – Vayamos Companeros..
Po tváři se mi najednou kutálejí dvě hořký slzy.. Bylo to tak krásný.. Proč to skončilo? Proč si to zkazil?.. Proč jsi mě opustil? Proč, kvůli ní? Tvé nejlepší kamarádce, která ti řekla, že tě miluje.. V čem je lepší? Vždyť nám bylo tak dobře.. Proč se to stalo?.. Ztratila jsem tě.. Tebe – smysl mýho zavšivenýho života.. Proč?.. Já nezapomenu.. Bohužel..