Pomsta

Život není tak hezký jak se říká. Kdyby byl tak bych teď neležel na studeném betonu a nepřemýšlel zda se ho mám zbavit. Kdysi mi bylo hezky. Měl jsem holku, rodinu, přátele. Potom se nějaký čurák opije a vrazí do našeho auta. Ale to předbíhám. Jeli jsme s rodiči odvést Katku na konkurz. Katka byla to nejsladší stvoření jaké jsem kdy viděl. Měla husté, vlnité hnědé vlasy, zelené oči, sametové rty. Byla to velice talentovaná herečka a měla konkurz na seriál. Pořád vídám ve snech ty její rozzářené oči. Potom se mi zjeví její pokřivený obličej celý od krve. Byli jsme spolu už dva roky. Jenom tak z dlouhé chvíle jsme plánovali svatbu, bavili se o dětech a jménech jaké jím dáme a přitom se smáli.Teď nemám nic. Když jsme byli v půli cesty na ten konkurz tak do nás vrazil z boku kamion. Jak jsem se později dozvěděl tak se řidič opil tak že nebyl schopen mluvit. Jel na opačné straně dálnice a zazvonil mu mobil. Když ho hledal tak strhl volant, prorazil svodidla a shodil nás dvacet metrů daleko do pole. Táta který řídil dostal přímý náraz. Byl okamžitě mrtvý a jeho tělo bylo vymrštěno na místo spolujezdce. Máma měla zlomený vaz. Katka měla roztříštěnou lebku a byla téměř celá pod sedadlem. Já jsem měl spoustu tržných ran a rozbitou hlavu. Viděl jsem jak na mě z pod sedadla hledí. Udiveně a smutně zároveň. Ten pohled jsem si pamatoval dokonce života. Lékaři říkali že byl zázrak že jsem nevykrvácel. Řidiči kamionu se nestalo nic. Ani modřinka, ani pitomé škrábnutí prostě nic. Když mě po třech týdnech pustili z nemocnice tak jsem skončil v nedalekém dětském domově. Nedalo se to tam vydržet. Byl jsem tam dva týdny a potom jsem utekl. Byl jsem špinavý, smradlavý a 150 km od přátel. Zkoušel jsem stop a asi po čtyřech hodinách ( zdálo se to jako věčnost ) mě vzala starší paní. Měla asi 65 let možná víc možná míň. V každém případě mě vzala zpátky do mého rodného města. Říká se že pravý kamarád je ten který se na vás nevykašle když ho potřebujete. Myslel jsem že takových přátel pár mám. Neměl. Čekal jsem alespoň nějakou lítost, možná i slzy, ale nic takového se nestalo. Jediný kdo mi trochu pomohl byl Honza. Nechal mě najíst, napít a na jednu noc mě nechal u sebe. Stejně jsem nespal. Přemýšlel jsem co budu dělat. Všechny moje doklady zůstaly v našem starém bytě. Nechtěl jsem se tam vrátit. Už nikdy. A stejně jsem neměl klíče a naši byli dost staromodní takže naše klíče nikdo neměl. Možná jste to už pochopili, ale pro upřesnění jsem byl jedináček. Teď okrádám lidi abych měl na jídlo. Spím po sklepech. Párkrát mě málem chytili policajti, ale do lesa nikdy nešli. Věděli že tam je příliš feťáků kteří by jim přinejlepším zlámali končetiny. Moc jsem nespal. Když jsem zavřel oči viděl jsem Katčinou, krví pokrytou a pokřivenou tvář. První měsíc jsem hodně brečel jakmile jsem si vzpomněl na svůj minulý život. Ano minulý. Ten člověk který se ze mě stal nemá moc společného s tím kým jsem byl. Teď nejsem nikdo na kom by záleželo. Jsem pouze někdo nad kým lidi odvrací pohled nebo se smějí tomu jak vypadám. Můj zjizvený obličej zrovna nějak nezkrášluje potrhané a špinavé oblečení. Zkusil jsem to taky na jedné bývalé vlakové zastávce. Věděl jsem že tam sídlí bezdomovci. To věděl snad každý v okruhu 20 kilometrů. Myslel jsem že alespoň ti budou mít trochu pochopení. Omyl. Hlídají si tam každý centimetr. Nikdo nechtěl slyšet můj příběh. Byli jako zvířata. Pouze bojovali o svoje teritorium a svoje jídlo, takže jsem raději šel. Vždy když jdu kolem nějakých lidí tak vidím všude Katčiny rodiče. Nemohl bych jím pohlédnout do tváře. Proč musela zemřít ona? Proč ne já? Kdybychom se prohodili a sedli si opačně tak jsem mohl zemřít já a ne ona! Tak proč? Proč jsem přežil já? Nemám nic. Nemám nikoho. Ona by měla rodiče, kamarády, i vzdělání. Já se do školy chtěl vrátit. Hned druhý den po mém návratu. Jakmile jsem se přiblížil tak abych svou střední školu viděl, jakoby mi neviditelné železné obruče stáhly hrudník. Nemohl jsem dýchat. Jakmile jsem odvrátil zrak, obruče povolily. Co mi zbývá než si vzít život? Když jsem byl u Honzy tak mi ukázal noviny ve kterých byla fotka toho řidiče. Vzal jsem si je od něj. Jakmile se na ně podívám, projede mnou neuvěřitelná dávka hněvu a nenávisti. Řidič se jmenoval Karel Urbánek. Když jsem později odebíral noviny z popelnic, nebo je kradl ze stánků, dozvěděl jsem se že pan Urbánek je černá ovce rodiny. Celá jeho rodina jsou skvělí právníci,obchodníci a podobně. Jenom on se ve svých 16 vykašlal na školu a ujížděl na chlastu a drogách. Ta jeho posraná famílije ho z toho dostala. Jediné čím měl trpět bylo půl roční proti drogové léčení ( jak se později ukázalo, Urbánek byl i zfetovaný při té bouračce ) na které se ovšem nedostavil.
Začal jsem krást jako život. Okrádal jsem lidi ve dne i v noci. Měl jsem totiž plán. Když nakradu hodně, na internetu je spousta lidí kteří vám za poplatek zhruba 15 000,- seženou téměř cokoliv. Adresa by pro ně neměl být velký problém. To kradení trvalo asi týden. Když jsem měl asi 13 000 tak se ke mě v 1 hodinu ráno přikolébal opilec ( koupil jsem si hodinky za 70 korun u nějakého vietnamce ). Bylo mi ho líto jako každého koho jsem kvůli peněz musel praštit. Vzal jsem ocelovou trubku a praštil ho s ní přes lýtka. Začal řvát a sklátil se k zemi. Než někdo začal na jeho křik reagovat měl vybílené kapsy. Tu noc jsem nespal vůbec. V peněžence bylo přesně 11 000,- a já přemýšlel co tomu hajzlovi udělám až ho najdu. Další den ráno jsem se vydal do second handu a koupil si nějaké oblečení aby mě pustili do internetové kavárny. Koupil jsem si taky sprej abych zakryl ten hrozný smrad který ze mě stoupal. Mé hledání trvalo zhruba 30 minut když jsem ho našel. Jmenoval se Dvořák a neměl špatné hodnocení. Chvíli jsem si pročítal jeho praxi a životopis. Potom jsem mu napsal mail a sjednal si s ním schůzku. Na stránce měl napsáno že bere 14 000,- za obyčejné „vyčenichání“. Já mu nabídl 20 000,- když přijde zítra ve 2 do sky baru. Jeho fotku jsem si nechal vytisknout v kavárně a šel si předem najít hezké ubytování na noc. Skončil jsem v ubytovně nedaleko centra. Neměli drahý nocleh a jídlo taky nebylo nejhorší. Dosud jsem jedl to co jsem koupil za ukradené peníze. Většinou pečivo nebo občas nějakou zeleninu a podobně. Už dlouho jsem se tak skvěle nevyspal. Ani jednou jsem se nevzbudil ( vždy jsem se budil když jsem zaslechl na chodbě něčí kroky ) a spal jsem na posteli. Neměl bych si na takový přepych moc zvykat. Do 10 hodin jsem vyklidil pokoj a šel se toulat. Potom mě napadlo že až se k Urbánkovi dostanu, může být ozbrojen. Potom by mi pěsti asi moc platné nebyly. To je blbost není to žádný gangster. Ale přece jenom mohl by něco mít. Uvažoval jsem kde seženu něco čím bych ho trošku usměrnil. Nakonec jsem zašel do zbraní a koupil si boxera. Bodu muset tu svini uspokojit alespoň takhle. V za pět minut dvě jsem byl v baru. Dvořák přišel přesně a to se mi líbilo. Sedl si k baru a já si přisedl. Bylo na něm vidět že je překvapený že mi ještě nebylo ani 18. Řekl jsem mu že jsem Urbánkův synovec a že už nikoho nemám. Vymýšlel jsem si samé nesmysly. Dvořák pouze poslouchal, přikyvoval a občas mi projevil soustrast. Podali jsme si ruku a já mu chtěl dát 10 000,- jako zálohu. Důrazně odmítl. Řekl že si vezme peníze až po tom co ho najde. V mailu jsem ho trochu obeznámil se svou sociální situací. Když odcházel dal mi starý mobilní telefon. Že se mi na něj ozve až něco zjistí. Poděkoval jsem a podal mu ruku. I přesto že měl 58 let měl velice tvrdý stisk. Trvalo 11 dní něž se ta stará nokie kterou mi dal rozezněla. Měl vyčerpaný hlas. Znělo to jako kdyby mlel z posledního. Sjednal si se mnou schůzku opět ve sky baru na zítra ve stejnou hodinu jako minule. Věděl jsem proč mi nenadiktoval adresu přes telefon. Měl strach že by už nemusel vidět těch 20 000,-. Tu noc jsem vůbec nespal. Nešlo to. Kdykoli jsem zavřel oči opět jsem spatřil Katčin obličej. Necítil jsem strach či smutek jako předtím. Teď jsem cítil pouze nenávist a strašnou zlost. Na schůzku jsem přišel velice rozladěn. Nemohl jsem se dočkat až dostanu adresu a vyřídím si s tím hajzlem účty. Dvořák to na mě asi zpozoroval, ale snažil se to nedat najevo. Dostal 20 000,- a zpět telefon za spoustu fotografií a adresu. Bydlel 70 kilometrů odtud. Pořádně jsem studoval fotky. Nechtěl jsem aby mi uniknul jediný detail. Na pár z nich byl i Urbánek. Vypadal hubenější něž obvykle. Samozdřejmě šla po něm policie. O mě se taky psalo v novinách takže asi věděl že jsem venku z dětského domova. Noviny mi věnovali přední stránku. Psalo se o mě jako o tragickém hrdinovi který ztratil všechno. Potom ještě napsali že jsem utekl a hledá mě policie. Urbánek bydlel v neudržovaném domu. Bylo to daleko od lidí což vyhovuje jak jemu (kvůli policii), tak mě (kvůli rámusu který by mohl natropit). Opět jsem si šel koupit nějaké oblečení. Koupil jsem si džíny a kostkovanou košili. Takhle bych neměl vzbuzovat příliš velkou pozornost. Šel jsem snad deset kilometrů pěšky než mě vzal do starého favoritu nějaký chlápek. Měl velký pivní mozol a vypadal na vesničana. Zastavil mi jenom pět kilometrů od místa kde bydlel Urbánek. Celou cestu můj „šofér“ mluvil. Já se snažil moc nemluvit abych nevzbuzoval pozornost. Nechtěl jsem aby potom co Urbánka zabiju tenhle sedlák popsal jak vypadám. Ty jizvy se sice trošku zmenšily, ale i tak byly vidět. Věděl jsem že když začnu příliš mluvit tak se ten vidlák na mě podívá a to jsem nechtěl. Tak jsem jenom přikyvoval a jakmile jsem vycítil že otáčí hlavou tak jsem upřeně zíral z okénka spolujezdce. Když jsem konečně dorazili tak jsem se rozloučil a opět jsem si dával pozor aby mi neviděl do tváře. Naštěstí pro mě je okolo Urbánkova baráku les. Když jsem dorazil bylo už půl čtvrté ráno. Šel jsem lesem, ale jen tak daleko aby bylo vidět na cestu. Šel jsem asi hodinu když jsem uviděl ten barák. Vypadal ještě hůř než na fotce. Neměl jsem v úmyslu tam jen tak vtrhnout a obít mu hlavu o ústřední topení. Počkal jsem si do rána. V jednom jeho pokoji se neustále svítilo a za oknem se pořád pohybovala postava. Byl jsem rád že nemůže spát. Když o půl šesté Urbánek vyšel z domu. Jakmile jsem ho uviděl projel mnou další záblesk nenávisti. Musel jsem se hodně přemáhat, abych se neprozradil a nezačal po něm házet šutry. Nasedl do auta a odjel. Šel jsem blíž jeho domu zjistit jestli nejeví žádné známky života. Zdálo se v něm ticho tak jsem vyšplhal po hromosvodu k malému trojúhelníkovitému okénku na půdě. Vyrazil jsem sklo podrážkou a snažil se vsoukat do vnitř. Ještě že to okénko není vidět z příjezdové cesty. Jak jsem prolézal oknem, roztrhl jsem si na zádech košili. Další jizva na zádech. Nebyla to nijak moc hluboká rána. Tím se všechno zkomplikovalo. Chtěl jsem si obhlédnout dům popřípadě se schovat na nějakém vhodném místě a ne mu zašpinit celý dům krví a zbytečně tak na sebe upozornit. Prohledal jsem celou půdu než jsem našel láhev s vodkou. Svlékl jsem se aby mé oblečení nenasáklo alkoholem a nemotorně si polil záda a s nimi i další polovinu těla. Projela mnou vlna křečí z toho jak alkohol desinfikoval ránu. Nechtěl jsem aby mé oblečení smrdělo po vodce. Moc toho nevím, ale měl jsem strach že alkoholik Urbánkova kalibru by mě ucítil a to by zkazilo moment překvapení. Za chvíli krev přestala téct a já se opět oblékl. Sešel jsem ze schodů na půdě a pro jistotu si nasadil boxera. Dům měl pouze dva pokoje a kuchyň. Kuchyň byla malá a vcelku zanedbaná. Bylo vidět že jídlu moc nedává. Zato prázdných láhví od piva bylo v kuchyni víc než dost. Když už jsem byl tu tak jsem si vypůjčil příborový nůž. Kdybych si vzal něco ostřejšího tak by to mohl zpozorovat. Obývák vypadal jako ze začátku 70 let. Všude byl starý nábytek a páchlo to tam po zatuchlině. Potom přišla na řadu ložnice. Opět staré dřevěné letiště, skříň jako z druhé světové a jelení hlava trčící ze zdi.Jinak tam nebylo nic k vidění. Schoval jsem se ve skříni a přemýšlel. Co budu dělat až ho zabiju? Z přemýšlení mě vytrhl zvuk přijíždějícího vozu. Pevně jsem sevřel nůž v ruce. Už je tady. Ve skříni jsem byl celou věčnost než přišel. Postavil se před skřín a jakmile ji otevřel tak jsem ho prudce udeřil boxerem. Padl na postel a držel si nos. Na bílé povlečení dopadaly velké kapky krve. Vylezl jsem ze skříně a dal mu nůž pod krk. Potom jsem si řekl že ho alespoň obeznámím se svým jménem, ať má v pekle koho proklínat. „Víš kdo jsem“? Zeptal jsem se ho. Jeho odpovědí bylo prudké kroucení hlavou do stran. „Zkus si vzpomenout. Zničil jsi všechno pro co jsem žil “. Oči se mu rozšířily. „Takže už si milost pán vzpomíná? Řekni mi, jak můžeš žít s vědomím že jsi zabil tři lidi co“? Znovu vlna vzteku a rukojeť nože dopadla nad levé oko. „Já jsem nechtěl“, řekl jako by tím všechno napravil. Najednou mě zaplavila vyrovnanost a pocit že už to za chvíli všechno skončí. Řekl jsem mu že jediný důvod proč jsem ty tři měsíce po té bouračce dýchal bylo toto setkání. Přinutil jsem ho ať vstane. Odvedl jsem ho do kuchyně s nožem stále na jeho krkavici.Nařídil jsem mu pustit plyn. Vyděšeně na mně pohlédl. Boxer opět dopadl na jeho čelist. Zapotácel se a otočil knoflíkem. Stáli jsme tak asi pět minut. Lehce přiotráveni zemním plynem jsme čekali na smrt. Zeptal jsem se ho jestli škrtne sirkou on nebo já. Neodpověděl. Vzal jsem tedy sirky a udělal to za něj. Nemám o co přijít. Naopak zase mohu být s těmi, které mám rád.
Doufám.