Dětský ráj..

Na holé, špinavé, studené zemi v jediné malé místnosti starého a polorozpadlého stavení sedí malé plavovlasé děvčátko. Po bledých tvářičkách mu stékají jediné dvě velké tiché slzy. Rukama si objímá kolena, na nichž má položenou hlavu. Sedí před dávno vyhaslým ohništěm a třese se zimou, protože na sobě má jen chatrné potrhané šatečky.
V celém stavení je úplně sama, protože její tatínek – jediný, kdo jí ještě zůstal z rodiny, ale i všech známých a příbuzných – šel hned zrána do lesa pro dříví a dosud se nevrátil. Skousla si ret, bála se, že se mu něco zlého stalo. Bála se, že ho roztrhala divá zvěř, nebo že třeba někde umrzl. Bála se tu být sama. Bála se něčeho, co sama nedovedla přesně popsat. Něčeho zlého, něčeho kolem ní. Něčeho zdánlivě neviditelného..
Po tváři se jí skutálely další dvě hořké slzy. Seděla tam v tom naprostém tichu, které přerušoval jen silný kvílivý vítr z venku a její občasné vzlyknutí. Vichr profukoval četnými dírami v žalostně rozbité střeše a jí začínala být ještě větší zima.
Podvědomě se začala pohupovat dopředu a dozadu, snad se chtěla aspoň trochu zahřát. Nebylo to pro ni ovšem lehké, protože již byla tak zkřehlá, že jakýkoli pohyb jí činil nesmírné potíže.
Její slzy dál dopadaly na špinavou podlahu, nebo spíše jen udupanou hliněnou zem, kde se mísily s popelem, který byl teď oním vichrem rozmetáván všude kolem.
Jediné, co dívenku aspoň trochu zahřívalo, byla myšlenka na tatínka. Už je přece pryč tak dlouho. Určitě se co nevidět vrátí se suchým dřevem a možná s sebou bude mít i nějaký úlovek z lesa, který by zahnal ten její strašlivý bodající hlad. Jistě ví, že hladoví a přece by to tak nenechal. Vždyť je jeho dcera. Navzdory slzám, které se jí třpytily na tvářích se slabě pousmála a zrovna v té chvíli si ji do své říše odvedla slečna Ospalost.
Najednou se jí chtělo spát, jen si lehnout a nechat si zdát nějaký krásný sen, který by jí ukrátil to dlouhé nekonečné čekání. Nemohla ten pocit překonat, musela se tomu podat. Stulila se do klubíčka tam, kde až doteď seděla, přímo do všeho toho popela, ale na to ani nepomyslela. Zavřela oči a pokojně usnula.
Zdál se jí sen o bílých labutích – královských ptácích – a o tom, jak ona byla jejich spravedlivou a moudrou královnou. Jak poklidně plula v záři zapadajícího slunce po rudě zbarvené hladině, doprovázená svými věrnými družkami. Pluly daleko, daleko za obzor do dalekých, jimi dosud nepoznaných krajů.
Spokojeně se usmála a pomalu se začala propadat stále hloub a hloub do světa věčného spánku. Do světa věčného štěstí, kde jí bude tak dobře, jako jí nebylo za celý její skutečný život. Do světa, kde si konečně najde kamarády, s nimiž si může celé dny bezstarostně hrát pod stále zářivým slunečným nebem. Ve světě, kam měly útrapy, smutek či bolest vstup přísně zakázán. Neznali tam co je zima či hlad – ocitla se v Dětském ráji. Bylo zde mnoho dalších dětí nejrůznějšího věku, ale jedno měli přece společné. Všichni zde přítomní to neměli ve svém krátkém životě lehké – a právě toto byla jejich odměna a útěcha za útrapy, které museli snášet.
Všechny děti byly nově slušně a čistě oblečené, tvářičky měly zdravě růžové a všem na rtech zářil obrovský šťastný úsměv. Kolem nich po nebi létali malí andělíčci s harfami či lyrami a hráli na ně ty nejkrásnější písně, které kdo kdy slyšel. Křídla i vlasy měli buď postříbřené nebo pozlacené, na sobě měli bleďounce modrá roucha a každý měl na tváři milý, přívětivý úsměv.
Byly jich tam stovky. Jedni pomáhali dětem, když se někde přece jen vyskytl nějaký problém, druzí dohlíželi na pořádek, další hráli a jiní sladce zpívali. Každý měl něco na práci, ale ani jeden z nich to nebral jako povinnost. Byla to pro ně čest a radost. Každý andělíček si přál, aby toho pro ty děti mohl udělat co nejvíc. Aby konečně úplně zapomněli na všechna ta příkoří, která si za svého života musely vytrpět. Vzpomínky jim všem totiž zůstaly..
Dívce se tam nesmírně líbilo, ale jedna touha byla přece jen silnější. Do jejího rodného „domku“ právě přišel její tatínek. Byl sice promrzlý a zjevně vyčerpaný, ale když ji uviděl spát na zemi usmál se. Položil dřevo a zajíce, kterého pracně ulovil, na zem a došel až k ní. Chtěl ji zvednout a donést na něco, co aspoň trochu připomínalo jakousi postel. Sklonil se k ní a vzal ji do náručí, byla lehká jako pírko. Položil ji a teprve teď se na ni pozorně zadíval.Ve spánku se ani nepohnula – to pro ni nebylo typické. Sklonil se k ní a letmo se dotkl její tváře – byla studená jako led. Konečně pochopil. Po tváři mu začaly stékat slzy. Vyčítal si, že ji tu nechal samotnou, měl si pospíšit, nebo ji aspoň vzít s sebou. Třeba by se pohybem aspoň trochu zahřála, i když. Popravdě nevěděl, jestli by ji ta dlouhá cesta, kterou měl za sebou, nevysílila ještě víc. Ale co měl dělat? Neměl ke komu ji dát, kdo by se o ni postaral. O všechny už přišel.. A teď přišel i o ni. O svou milovanou dceru. Sedl si vedle ní na postel, hlavu si skryl do dlaní a nevěděl, co má dělat. Stále plakal a nestyděl se za své slzy, jak ji jen miloval, takové malé dítě. Jeho dítě. Jeho malá Adruška.. Vždyť měl jen ji..
Adrianka to vše vycítila, nechápala jak je to možné, ale o to více ji to bolelo. Chtěla by zpět za svým milovaným tatínkem. Chtěla zpět, aby ho mohla znovu vidět, obejmout ho, a i kdyby ne navždy, tak aspoň teď, naposledy. Přála si, aby mu mohla říct, jak moc ho má ráda. Najednou jí byla všechna ta kouzelná krása toho zvláštního světa zcela ukradená, nezáleželo jí na tom, chtěla být jen se svým tátou. Nikdo jiný to neprožíval tak jako ona, nikdo z ostatních to nevnímal tak silně – aspoň tak soudila podle toho, co slyšela a viděla. Jenže pouto žádného rodičů k nim nebylo tak silné jako to jejich. Proto byla smutná, ostatní děti se na ni divně dívali, jako by měla nějakou zvláštní nemoc, ale jí to bylo jedno. Všechno jí bylo jedno, jen chtěla domů.. Moc tam chtěla..
Všiml si jí jeden z andílků, kteří tam byli všude kolem a přátelským zvonivým hlasem se jí zeptal, co že jí to leží na srdci. Jeho klidný hlas jí dodal odvahu a tak mu pověděla, co jí trápí. A pak prosila a prosila, aby ho mohla naposledy navštívit a obejmout, říct mu, že jí je tady dobře, aby se o ni nebál..
Anděl nic neříkal, jen se na ni po celou dobu díval těma svýma laskavýma očima. Když domluvila, přikývl a řekl jí pouze : „Počkej tu na mě, za chvíli jsem zpátky“ Jemně jí utřel slzy nejjemnějším kapesníčkem z nadýchaného obláčku a odlétl kamsi do dáli.
Nevěděla kam letěl, ale cosi jí napovídalo, že se musí zeptat někoho s vyšším postavením. Tohle asi není v jeho pravomoci. Koneckonců toho chce asi opravdu hodně, nedokázala to odhadnout, proto jen doufala, že jí anděl přinese dobré zprávy..
Čekala a čekala, zdálo se jí to jako dlouhé nekonečně se táhnoucí hodiny, ale bylo to sotva pár minut. Konečně ho viděla, tentokrát byl však v doprovodu nějakého jiného anděla. Ten byl jiný než ostatní, odlišoval se svým hábitem, který nebyl modrý, nýbrž světle červený.
Dorazili až k ní, když ten neznámý promluvil: „ Slyšel jsem po čem toužíš a jelikož já tu jsem v nejvyšším postavení, musím rozhodnout. Přemýšlel jsem o tom - možná se ti to zdá jako hodně krátká na doba na rozmyšlenou – proto musím dodat, že já myslím poněkud rychleji než všichni ostatní. Je to proto, aby tady probíhalo vše hladce a já vše stíhal. No, ale to teď není důležité. A přišel jsem, abych ti osobně řekl svoje rozhodnutí. Jsem tady a můj rozsudek ti hned povím. Můžeš jít za svým tatínkem. Můžeš, ale zcela naposledy, pak už to nebude nikdy možné. Budeš s ním moci být jen jednu hodinu, pak musíš zpět. Jednu hodinu, tu úplně poslední. Takovéhle rozhodnutí jsem ještě nikdy neudělal a ani nevím, jestli se to někdy vůbec zopakuje, ale nemůžu ve své říši vidět takovou utrápenou tvář..“
Dívka se na něj podívala s vděčností a snad i trochu překvapením v očích. Nikdy by nečekala, že jí to dovolí. Sice doufala, ale nedělala si moc velké naděje. Radši. Nic neříkala. Nemusela. Její velké oči to vše pověděly za ní. „Nejvyšší“ se na ni usmál a zase kamsi zmizel – nejspíše plnit své další četné povinnosti.
Otočila se k andělovi, který tam zůstal a po celou dobu řeči jeho nadřízeného nepromluvil ani slovo, a náhle si uvědomila, že ani neví jak se za tatínkem dostat nebo kdy to vůbec bude. Anděl správně vytušil její nevyřčenou otázku se na ni hřejivě usmála pokývl jí. A s dívenkou se najednou všechno zatočilo, neviděla nic než záplavu stříbrného světla. A pak – najednou..
Ležela ve své postýlce, vedle ní seděl její táta. Stále měl hlavu v dlaních a ramena se mu třásla. Pomalu se zvedla a slabě zašeptala: „Tati?“ Bylo to nejisté. Stále tomu nemohla uvěřit. Vždyť tohle znala jen z pohádek, ze zcela smyšlených příběhů. Otec nijak nereagoval, zřejmě ji neslyšel. Vítr mu cuchal kaštanově hnědé vlasy..
„ Tati? “ Teď už to bylo silnějším a pevnějším hlasem, náhle si totiž uvědomila, že má jen jednu hodinu. Kdykoli jindy by jí to připadalo jako celkem dlouhá doba, avšak teď počítala a litovala každé uplynulé vteřinky.
Zaslechl ji, otočil se a … Na posteli spatřil svoji sedící dceru. V první chvíli ho napadlo, že už nejspíš začíná bláznit.. Až poté se dostavil úlek. Nemohl se ani pohnout, nemohl nic, jen na ni prostě zíral s hlubokým ohromeních v očích..
Už už se začínal modlit, aby ho Bůh ochránil před vším zlým a dal, aby duše jeho dcery došla věčného klidu a míru, když se k němu Ariana vrhla. Leknutím, kterému nemohl nijak zabránit, nebyl schopný vůbec ničeho. Prostě jen dál seděl a byl smířen s tím, že je to jeho osudem, či dokonce snad dokonce jakýsi trest shůry za to, že byl tak špatný otec. Že se o ni tak špatně staral..
Vroucně ho objala a v té vteřině poznal, že je to skutečně jeho dcera. Jeho malá Adruška. Nechápal, jak je to možné, ale zrovna teď se tím příliš nezabýval. Teď byl prostě jen nesmírně šťastný. Sevřel ji v náručí, jako by ji už nikdy neměl v úmyslu pustit..
Zůstali takhle pár minut, a pak k němu konečně promluvila. Chtěla mu povědět tolik věcí, ale neznala ta vhodná silná a dospělá slova. Krátce se mu podívala přímo do očí a zašeptala jediné slovo : „ Promiň “, po tváři se jí už zase koulely smutné slzy..
„ Za copak se omlouváš? “
„ Je mi tak líto, moc mě to trápí.. Že už tu nemůžu být s tebou.. Promiň, že to tak je, tati.. Já..“
Nedokázala mu to vypovědět, popsat ty pocity, které cítila. Neuměla vyjádřit tu bolest s mísící se radostí, které ji naplňovaly, proto řekla jen : „ Mám tě ráda..“, ale dala do toho všechen svůj cit, který měla.. Pochopil. Podíval se na ni a odpověděl jen : „ Ty za nic nemůžeš, Adri, za nic se neviň. Za to všechno můžu já. Jen a jen já. No tak, usměj se na mě přece..“, sklonil se k ní, aby jí mohl otřít slzičky z umouněných tvářiček..
Byla to něžná a laskavá slova, krásná slova.. Jediné, co se jí na nich nelíbilo bylo to, jak si dával za vše vinu. On přece dělal co mohl. Nezklamal, ne, nikdy.. A ona? Ona se vždycky měla dobře.. I když to někdy bylo třeba opravdu drsný, on se snažil..A to pro ni bylo nejdůležitější.. Život přece není lehký.. A ona se teď bude mít jen dobře, zatímco on.. On.. On co? Co se stane s jejím milovaným tatínkem?
To vše mu také hned pověděla, sdělila mu své obavy.. Smutně se na ni zadíval : „Já vím, najdi si kamarády, buď šťastná. Šťastnější než tady se mnou – a to určitě nebude nijak těžké.. Zasloužíš si to za to všechno.. Za to, co jsi tu se mnou musela vytrpět..“.. Nachviličku se ve své řeči zastavil a po tváři mu skanula jediná hořká slza.. Pak se těžce nadechl a pokračoval, ona ho jen mlčky sledovala..
„ Já tu zůstanu sám s myšlenkami na tebe. S myšlenkami na celý svůj život.. Vůbec nevím, co si teď počnu, bez tebe Adri.. To ty jsi mě vždycky držela nad vodou. Stále si přesně pamatuju když jsi mi poprvé řekla „tati“, když jsi dělala své první nesmělé krůčky.. Vždycky jsem tě chytal a ty jsi končila v mojí náruči. Pamatuju si, jak se ti to líbilo.. To byly nádherné roky, jen ty, já a maminka.. Nic nám nechybělo, nikdy jsme toho sice neměli moc, ale to nám nevadilo.. Hlavně, že jsme se měli my navzájem..
Pamatuješ si vůbec na maminku? Nikdy jsem o ní moc nemluvil, já vím.. A vím, že mi to možná i tajně vyčítáš. Ale víš, když odešla, bylo to pro mě nesmírně těžké.. Jenže pak jsem si řekl, že mám ještě tebe..“, znovu se na ni zadíval, ale tentokrát tak jinak. Zasněně, jako by ji ve skutečnosti ani doopravdy neviděl..
„ Musím říct, že vypadáš přesně jako ona přibližně ve tvém věku. Ten samý úsměv i ty pomněnkové oči. Víš, tehdy po maminčině odchodu jsem si předsevzal, že se o tebe budu starat nejlíp jak budu umět.. Abys byla vždycky dobře zabezpečená, aby ses měla co nejlépe – a to i třeba lépe než já. Jediné na čem mi celé ty roky záleželo bylo tvoje štěstí..“..
Domluvil a zavládlo ticho.. Na tváři se mu mezitím objevily další dvě slzy. Tak dlouho o své ženě nemluvil.. Ale kdyby to teď Adrušce nepověděl, připadal by si nečistý, zlomyslný.. Ona přece má právo to vědět..
Arianka přemýšlela o tom co se právě dozvěděla. Musela si přiznal, že na maminku si nepamatuje, jediné co se jí vybavilo, byla nějaká stará melodie. Začala si ji tiše prozpěvovat a skládala tak dávno poztrácené střípky minulosti..
Zaslechl ji a naprosto ohromeně se na ni zadíval : „ Ty si ji ještě pamatuješ? “ Slova zůstala viset ve vzduchu.. „ Totiž, já,.. Tohle ti zpívávala každý večer před spaním.. Byla to ukolébavka o víle tančící pro Měsíc.. Milovala jsi ji..“, ta poslední slova vyzněla velmi smutně..
Téměř okamžitě utichla, vzpomínky moc bolely.. Ticho prolomil on : „ Adri, víš co mě právě teď napadlo? “, nečekal na odpověď a pokračoval : „ Teď se sice budu opakovat a vím to, proto se předem omlouvám, ale.. Já prostě zklamal. Neobstál jsem v tom svém předsevzetí. Kdyby ano, tohle by se nikdy nestalo.. Omlouvám se ti a mám na tebe jednu takovou prosbu. Jedno přání – mohu tě poprosit?..“ Tentokrát se odmlčel, aby mohla odpovědět.. Ona jen slabě přikývla..
„ Víš chci po tobě jednu věc, která pro tebe bude možná těžká, možná ti uleví.. Sám nevím. Přeju si, aby jsi tam, kam se musíš vrátit..“, při těchto slovech sklopil hlavu k zemi. „ Abys tam byla šťastná, abys si jen užívala a nestarala se o to, co se stalo se mnou. Abys si tak nekazila myšlenky.. Ty krásné myšlenky a zážitky, kterých tě čeká bezpočet.. Nekonečný.. Myslím si, že tohle je to nejmoudřejší, co jsem ti kdy řekl, myslím, že to bude to nejlepší pro tebe.. Prostě zapomenout.. Na celý svůj život plný trápení a bídy.. Zapomenout na svého neschopného otce.. Na mě nezáleží, to musíš pochopit.. Tak co..? Můžeš mi to slíbit?..“
Tak tohle opravdu nečekala, proto na něj jen zírala. Překvapeně, zmateně a nechápavě.. Cože? Nechápala to, nebo se to snad bála pochopit.. To přece nemůže, to nechce.. To neslíbí. Nadechla se, aby mu pověděla své rozhodnutí, když se to stalo znovu – zase se přes ni přelila ta vlna stříbra a ona byla najednou zase zpět, v tom světě modrých andílků s věčnými úsměvy..
„ Promiň tati “, zašeptala slabě, i když věděla, že on to již neuslyší. Zakázala svým očím, aby plakaly. Nechtěla, nemohly, neměly to dovolené. Má přece co chtěla – viděla se s tatínkem, byli spolu. To si přála a to se jí také splnilo.. Má teď být přece šťastná.. Má.. Měla by, ale.. Není! Proč není?..
Stále dokola, jako by se jen točila na nikdy se nezastavujícím kolotoči.. Byla to chyba. Nikdy neměla chtít se s ním znovu setkat. Teď – takhle – to bude bolet ještě víc, silněji a čerstvěji.. Věděla, že tohle si bude pamatovat už navždy..
Pak se jí myšlenky stočily zpět na jejich rozhovor.. Na tu část o mamince.. Dozvěděla se tolik o ní tolik věcí.. Určitě byla skvělá, hodná a milá.. Proč jí jen nebylo dovoleno zůstat na tomhle světě? Proč musela odejít? Proč tak brzy?.. Tolik otázek a odpovědi žádné.. Tolik „proč“ a nikde žádné oponující „protože“..
Měla ji ráda – to věděla, cítila to – měla ji moc ráda.. Má ji ráda.. A bude mít už navěky.. Kdyby se k němu teď nevrátila, tohle všechno by jí zůstalo skryto někde v dávno zapomenutých raně dětských vzpomínkách.. Proto i přesto, že ji to zaplnilo poněkud zvláštním smutkem, za to byla ráda..
Sama k sobě se pousmála – všimla si jí jedna holčička a přišla k ní : „ Budeš moje kamarádka? “, zeptala se jí a zamrkala svýma obrovskýma modrýma kukadlama.. „ Chtěla bych být..“, odpověděla tiše.. „ No tak tu přece nestůj tak sama, pojď, pojď k nám..“, chytla ji za ruku a vedla ji k nedalekému hloučku, ze kterého sem za ní přišla..
Ostatní ji uvítali úsměvy.. Adrianka se také nesměle posmála, chvíli jen pozorovala jak si hrají, ale pak jí jeden blonďatý chlapeček předal babu.. Rozeběhla se za ním i za všemi ostatními a vesele se smála.. Divila se, kolik tady znají her, pak se dozvěděla, že si i vymýšlí své vlastní a hned jí jednu předvedly..
Byli tak úžasní, všechny si je tam zamilovala.. Se všemi se bavila.. Hrála hry, malovala si, četla, psala.. A neomrzelo ji to.. Vždycky si s ostatními vymysleli nějakou novou hru – měli tak skvělou fantazii, obdivovala je.. Obdivovala na nich i to, jak byli nesobečtí, hodní, jak ji vzali mezi sebe.. Ukradli si její srdce.. Předala jim ho..

O několik let později..

Dole, na zemi, ve světě živých se konal chudý tichý pohřeb. To pohřbívali Adriančina tatínka. Rakev byla dřevěná a nezdobená, kdosi ho našel zcela promrzlého v jeho obydlí.. Nebyl při smyslech, jen si pro sebe stále mumlal : „ Udělala to, vím, že mé přání splnila.. Vždycky byla taková.. Hodná.. Vím to, splnila to.. Můžu být v klidu.. Vím..“
Nikdo nevěděl o kom to mluví, nikdo totiž neznal příběh, který se mu stal před pár lety.. Jak se mu navrátila jeho mrtvá dcera.. Snažili se mu pomoci, ale bylo již pozdě.. V noci zemřel..
„ No co, stejně to pro něj asi bylo lepší, pro chudáka.. Vždyť již nic neměl..“, říkali lidé a vraceli se zpět do svého nudného života.. Na pohřbu neměl nikoho.. Nikdo nepřišel..
Adrianka v tu chvíli, když její otec klesal navěky do půdy a jeho duše stoupala do Nebe, pocítila slabé bodnutí u srdce.. Ale nevěděla, co to je.. Už dávno zapomněla.. Nevěděla, jak to dole na zemi vypadá.. Nevěděla, koho tam znala.. Kdo ji miloval z celého svého srdce.. Žila jen v radosti se svými přáteli, kteří pro ni byli vším.. Nic jiného už nepotřebovala.. Nikoho jiného už nepotřebovala..A možná to tak bylo dobře.. Kdoví..
Její tatínek se ocitl v nebi.. Rozhlédl se kolem, protože všude kolem byla najednou oslňující záře.. A pak, najednou.. Vyšla přímo z toho světla jeho žena.. Jeho milovaná žena..
Vrhnul se k ní a pevně, ale jemně ji objal.. Neviděl ji tak dlouho.. Tak mu chyběla. .Tak moc ji miluje.. To se nikdy nezmění.. Něžně ho uvítala polibkem – taky jí moc chyběl.. Nesmírně moc.. Chytil ji za ruku, stále chtěl cítit tu její přítomnost a vydali se na dlouhou procházku nádherným rozkvetlým parkem, který byl najednou všude kolem.. Teď… Teď na sebe měli celou věčnost..