To, že někoho milujeme, si uvědomíme, až když ho ztratíme

Šla ze školy a prozpěvovala si. Ačkoliv dneska zase schytala dvě pětky a včera se pohádala s otcem, bylo jí to jedno. Měla dobrou náladu. A vlastně měla i důvod... Procházela městem a přemýšlela o tom, co jí dnes čeká. Uvidí ho. Uvidí ho a to bylo to jediné, na čem jí záleželo. V parku potkala Petra. To jí tak scházelo... Jindy by ho možná ignorovala nebo na něj byla snad i hnusná. Ale dnes ne, dnes měla přece dobrou náladu. Mával na ní už z dálky. „Ahoj, princezno,“ usmíval se na ni, když přišla blíž. „Dneska ti to náramně sluší.“ V duchu se ušklíbla. Slyšela to od něj vždycky. „Ehm... myslel jsem... neudělala by sis na mě dneska čas? Chtěl bych ti něco říct...“ Tázavě na něj pohlédla. Teprve teď si všimla, jak vypadá bledě. Bylo jí ho trochu líto. Kolik už je to let, co se o ní snaží? Kolikrát už jí zval na rande..? Přesto byla rozhodnutá. „Promiň, ale nepůjde to.“ Přece nezahodí schůzku s Markem jenom kvůli němu. Kvůli Petrovi, který jí byl stejně ukradený. Rozpačitě se na něj podívala. Jeho obličej byl nyní ještě bledší. „Už dneska něco mám,“ dodala omluvně a rychle utíkala pryč. Zpomalila až za rohem. Nevěděla proč, ale ten jeho pohled prostě nesnesla. Vždycky jí to bylo jedno, že se kvůli ní trápí. Ale dnes... nechápala, proč jí to tak vzalo. Zamířila na místo, kde na ní měl čekat Marek a snažila se na Petra už nemyslet. Cestou jí však zapípal mobil. Vytáhla ho z kapsy a četla smsku: „Moc te prosim, prijd do parku. Petr“ Trochu jí to zarazilo. Petr vždy pochopil, když se s ním nechtěla sejít a nikdy ji neprosil dvakrát. Přesto do parku nešla. Asi o hodinu později seděla v kavárně s Markem. Na Petra teď nemyslela. V hlavě měla pouze Marka. Cítila se tak šťastná, když byla s ním. Jenom jedno ji mrzelo... On ji odmítal. Věděl, jak moc ho miluje a přitom jí dával neustále najevo, že o ní nemá zájem. Ale zároveň na ní byl tak milý... Tak milý, že jí bylo vlastně jedno, že jí nechce. Stačilo jí být mu nablízku. Kdyby ho však mohla alespoň jednou v životě políbit... Ne, moc dobře věděla, že nemůže. Po několika hodinách se vracela parkem domů. Zastavila se u lavičky, kde vždycky seděl Petr. Marně doufala, že tu ještě bude. Vlastně si přála, aby tu teď byl a pověděl jí to, co jí tak moc chtěl říci. Netušila, co měl na srdci, ale bála se, že to bylo důležité. Co když ho zklamala, protože nepřišla a on už jí to teď nikdy nebude chtít říct? Uklidňovala se tím, že už ho zklamala tolikrát, že i dnes se s tím smíří... Vždycky se s tím smířil. Ale něco jí říkalo, že dnes ne... že dnes je všechno jinak. Nerozuměla tomu, ale toho pocitu se nemohla zbavit. Došla už téměř domů, ale u hlavní silnice se zastavila. Viděla samá policejní auta, záchranku a mnoho lidí. Zřejmě tam došlo k nějaké havárii. Šla blíž. Procpala se mezi všemi těmi okounějícími lidmi, aby viděla, co se stalo. A konečně to uviděla. Někdo tam ležel na zemi v kaluži krve a byl evidentně mrtvý. Ne, tohle přece nebylo možné! Cítila, jak se jí oči zalévají slzami. Doufala, že je to jen zlý sen a že se určitě každou chvíli probudí. Ale bylo to doopravdy. Nezdálo se jí to, byla plně při vědomí. V kruté realitě. Stála tam uprostřed hloučku lidí, které teď všechny nenáviděla. Nenáviděla je za to, že vedle ní tak bezstarostně stáli a dívali se na něj... Na Petra, jak tam bezvládně ležel. Mrtvý. Ne, on prostě nemohl být... „Neeeee!“ Nevydržela to a začala křičet. Všichni ti čumilové okolo jí byli ukradení. Jen ať to vědí, že tu je mezi nimi někdo, komu na tom klukovi záleželo. Ať si uvědomí, že někdo zemřel a ona tu teď brečí a má pocit, že se jí rozskočí srdce! Vždyť ona ho milovala! Teď to věděla. Až teď, když ho ztratila, si uvědomila, jak moc jí byl Petr blízký. Měla ho ráda víc, než by si kdy dokázala připustit... Všechny ty roky, co ho odmítala... Co by teď dala za to, kdyby byl naživu a řekl jí, že jí to sluší! Co by dala za to, kdyby mu mohla říct, že ho miluje... A všechno to byla její vina!! Kdyby tak nebyla zaslepená Markem a nešla s ním dnes do kavárny! Mohla být s Petrem v parku a jeho by nepřejelo to auto... A co když... co když mu Petr skočil pod kola sám... co když si sám vzal život?? Kvůli ní... A co jí vlastně tak moc chtěl říct? Nikdy už se to nedozví... Zhroutil se jí svět. Ztratila Petra. I když si to nikdy dřív neuvědomila, Petr byl jediné štěstí v jejím životě. Nebyl to Marek. K tomu najednou vůbec žádnou lásku nepociťovala. Byl to Petr, koho milovala. A nikdy mu to nebude moct říct... Jedno teď věděla jistě. Nikdy už nic nebude jako dřív. Už nikdy nebude šťastná.