...a nebesa se otevřela

Vánoční čas je doba , jak stvořená, pro dobročinnost. Tak sem s ní. Ne, nebojte se, k pláči to nebude, kapesníky nesmočíte, trocha legrace v tyto pošmourné dny neuškodí.. Však poslyšte minipříběh jedné dobré hospodyně z jihu Moravy.
24. prosince kolem půlnoci šla Irena rovnou ke kasičce s panáčkem, co poděkuje za jakoukoliv částku /i za podložku M8, co jsme tam házeli v blahé paměti, mezuláni nevychovaní/. Skončila půlnoční mše, lidé se začali rozcházet k domovům, ke svým nedojezeným kaprům, cukroví, děti k dárkům a ona dobrá žena vhodila několik papírových a jednu kovovou minci do úzkého otvoru v ošmátrané krabici. Ještě, že není vidět dovnitř, pomyslela si a pokřižovala se s očima upřenýma ke stropu, poprvé ve svém životě. Při pohledu do schránky na odpustky by se nejspíš divil i farář a ten ví opravdu všechno, po letech strávených s občany Znojma je zvyklý na ledacos. Pravda, suma byla podivná - rovných 160 korun českých. Těch 10 korun jakoby navíc, zde není proto, aby panáček pokýval hlavou, život je mnohem komplikovanější.
Vraťme se ale v čase zpět. Vše totiž začalo před pár měsíci, o vinobraní. Mnozí z nás mají tuto akci spojenou s popíjením vína, rozmanitými slavnostmi po jihomoravských městech a vsích, jízdami králů a krojovaných cimbálovek. Ovšem než se začne pít burčák, toto mléko starců /pravidlo je, co kilo člověka, to litr nasládlého moku/, mnohá záda se nahrbí. Pan Eman Hrubý z Vrbovce má ve svém sklepě velkolepě vymalovanou lidovou moudrost: “Vinohrad potřebuje motyku, ne modlitbu”. Těch prastarých pravd je ve sklepeních jižní Moravy nespočet, ale tahle se nejlíp hodí k našemu příběhu.
Stříhání vinné révy je povznášející činnost, zejména pro ty, co budou víno pít, ale nesmírná dřina pro samotné pracanty. Irena měla své jisté místečko na sušce petržele, plechové šopě s plynovou mašinou a tunami prachu, ale od té doby, co tato vzplála jasným plamenem, byla holkou pro všechno, jako ostatní ženy místního JZD. Takže sklizeň vína byla jen logickým vyústěním po sázení stromků v parku kolem krokodýlů, zametání dvora, natírání plotu a podobných vymyšlených nezbytnostech. Je to docela dřina, všechny ty bedny s hrozny, ovšem kolem čtvrté odpoledne přišla krize. Na všechny. I chlapy. Ráno se s šéfem domluvili, že se sbírá do tmy, ale krize je krize.
Do večera daleko, záda bolí, nohy se třesou, mozek umdlévá. To snad není možné. Bože, za co mě trestáš?
Nad obzorem se objevil mrak. Byly jich tam spousty, vždyť bylo pod mrakem, ale tenhle nějak víc ztmavnul. Jako by ho tam nastrčilo samo Nebe. Je to zkouška? Hrom ví. Naše hrdinka si vzpomněla na své katolické momenty, omezující se po dlouhá léta na návštěvu půlnoční, spíše kvůli děckám, a v duchu si jen tak pro sebe pravila, ovšem, aby to On zřetelně slyšel:
“ Jestli zaprší, dám ti padesát korun.”
Myšleno samozřejmě navíc, nad obvyklou stovku.
K jejímu nepopsatenému údivu začalo malinko mrholit. To nahlodalo její víru. Na moment, neboť po chvíli mrholení naopak ustávalo. Zděsila se, a nejspíš by přestalo úplně, kdyby... Musela rychle procitnout a v návalu momentálního osvícení duše její mozek zabodoval.
“ Přidám ještě deset.”
V tom okamžiku se rozpršelo naplno, nebesa mě vyslyšela, jak byla šťastná. Načež se objevil Radek s pláštěnkou, že se končí, v tomhle se opravdu nedá stříhat, zítra je taky den, práce není zajíc ...atd. atd.- frází podobného typu má čeština nespočet.
“Jdem se schovat do ávie.”
A to jsem byla ochotná jít na 100, pomyslela /tentokrát to On v žádném případě nesmí slyšet/ s vděkem a úlevou, že malinko ušetřila. Bezděky se ohlížela kolem, co kdyby... Nikde ani noha, navíc únava byla silnější, posbírala svých pět švestek a pádila k domovu.
Na zpáteční cestě k základně bylo v ávii unaveně veselo. Ale tak nějak tiše. Každý si přemýšlel o svém vlastním modlení a prosbách k nejvyššímu, jen Irena věděla, co musí udělat 24. prosince.