Lesk a bída její krásy

Jako obvykle stála na rohu a malovala si rty leskem. Chorobně dochvilná, vkusně sladěná a přitom tak dětsky naivní, až to někdy trhalo srdce. Dítětem byla vždycky a uvědomovala si to natolik, nakolik se zoufale snažila chovat a vypadat dospěle a nakolik se jí to stejně zoufale nedařilo. Snad všem bez výjimky připadala Eliška roztomilá. Všem, ale Danielovi nejvíc.
Došel až k ní a líbnul ji nenuceně na rty.
„Jahoda?“ hádal zkusmo.
„Nene,“ zavrtěla odmítavě hlavou.
„Malina?“
„Samá voda.“
„V tom případě se dávám podat, fakt nemám tucha.“
„Meloun!“ zasmála se vítězoslavně a políbila ho ještě jednou. „Už ho v tom cejtíš?“ vyzvídala dychtivě, když se od něj po chvíli odtáhla.
„Hmm, vlastně ani ne… Myslim, že bys to měla zkusit ještě jednou,“ mrkl na ni a oba se rozesmáli. Tahle hra je už nějaký ten pátek bavila a nemínili od ní jen tak upustit. Naštěstí to zatím vypadalo, že zásoby Eliščiných lesků na rty jsou bezedné a nevyčerpatelné.
„Takže nálada melounová a letní, jo?“ pokračoval Daniel bez okolků. Znal ji dobře a věděl proto, že líčidlo na jejích rtech vždycky nějakým způsobem vystihuje duševní stav.
„No… teď už jo. Ale ještě tak před hodinou to za moc nestálo,“ přiznala.
„Jakto? Něco s vašima?“
„Bingo. Že se vůbec ptáš.“ Odmlčela se a on ji pobídl pohledem. „Zase táta. Jako obvykle to začlo nějakou kravinou typu neumytý nádobí, bunda pohozená na židli v kuchyni nebo nezhasnutý světlo v předsíni.“
„Neumytý nádobí! Bunda na židli! Už začínám chápat, kdes vzala ten svůj perfekcionismus.“
„Ach jo. Občas si říkám, jestli by to doma nebylo bez táty lepší. Hodně věcí by se tím vyřešilo.“
„No tak to zase moment, slečno. Takhle nemluv, nebo aspoň ne přede mnou. Neumíš si představit, jaký to je, vyrůstat bez táty… Ačkoli, mám pocit, že jsem ti o tom hodněkrát vyprávěl.“ Starostlivě se na ni podíval a přesně v tu chvíli si uvědomil absurdnost celé situace: nebyl prostě zvyklý bavit se s Eliškou příliš vážně. Když byli spolu, házeli starosti za hlavu, smáli se malichernostem a příliš nepřemýšleli nad okolním světem.
Na zlomek vteřiny ho ta myšlenka zcela ochromila. Pak se ale oklepal, vymáčkl ze sebe úsměv a prohodil směrem k Elišce:
„A víš co? Dal bych si meloun.“
„Proč ne,“ odpověděla bez mrknutí oka, „tamhle je zelinářství.“

***

Jako obvykle stála na rohu a malovala si rty leskem. Došel až k ní a líbnul ji nenuceně na rty. Polibek neopětovala.
„Mandle?“ hádal zkusmo. Neodpověděla. „No tak, Eliško!“ naléhal, „všimla sis mě vůbec?“
„Hořký,“ hlesla bezbarvě.
„Hořký? Co hořký?“
„No… ty mandle.“ V tu chvíli bylo Danielovi jasné, že je zle.
„Co se stalo?“ zeptal se opatrně.
„On… táta…“ Tohle nebude jen tak nějaká hádka, přemítal rychle Daniel a pevně ji k sobě přitiskl. Na prsou ucítil horké slzy té, jejíž pláč chtěl vidět ze všeho nejméně. „Včera přišel a vypadal… vypadal fakt divně,“ pokračovala přerývaně Eliška. „Byl takovej bledej a i když se snažil vtipkovat jako normálně, něco mi na něm prostě nesedělo. Dokonce mi ani nevynadal za neuklizenej pokoj,“ tlumeně se zasmála. „Máma se na něj pořád dívala hrozně ustaraně a mně bylo jasný, že něco ví. Že oba něco vědí. Brácha jen krčil rameny, ale nezdálo se mi, že by ho to nějak přehnaně vzrušovalo… Znáš ho, je věčně mimo, lidí a jejich pocitů si moc nevšímá a pak se vždycky hrozně diví, že jsme mu jako něco neřekli. Já si s tim celej večer lámala hlavu, nemohla jsem nic pořádnýho dělat, vlastně jen přemejšlet… Když mi konečně došlo, že takhle daleko nedojdu – a že to teda trvalo – napsala jsem ti esemeskou dobrou noc a šla za tátou na balkón, kde si právě dával svou večerní kávičku a cigárko – jak ironické.“ Odmlčela se a Daniel se neodvažoval ani domyslet, co mínila tou ironií.
„Uhodila jsem na něj a on… Zjistili mu rakovinu, Dane,“ zašeptala a zabořila svou tvář ještě hlouběji do jeho tmavě modré mikiny. „Rakovinu v poměrně pokročilym stádiu.“
Daniel zůstal stát jako opařený. Nedokázal říct ani slovo, jenom ji mechanicky hladil po vlasech a trápilo ho pomyšlení, že jí nedokáže ani pomoct, ani ji utěšit. Na mikině mu zůstala na památku dohněda zbarvená skvrna. Skvrna s vůní mandlí a hořkých Eliščiných slz. Rozhodl se, že ji prozatím nevypere.

***

Jako obvykle stála na rohu, ale tentokrát si nemalovala rty leskem. Došel až k ní a líbnul ji nenuceně na rty. Zaváhala a pak ho od sebe jemně odstrčila.
„Necejtim žádnou chuť, Eli,“ začal jako vždycky, „co sis to na mě zase vymyslela za fígl?“ Měkce se usmál a ještě jednou se k ní naklonil, ona však uhnula. Všiml si, že má zarudlé oči a vlasy stažené do culíku, což u ní nebylo obvyklé. „Že by balzám na rty bez příchutě?“
„Částečně správně,“ odpověděla, ale neusmála se. „Balzám na rty to není, ani nic podobnýho. Není to vlastně vůbec nic - tím pádem jasně bez příchutě.“
„Co to má zase bejt?“ podíval se na ni udiveně. „Došly zásoby? Oukej, nevadí, zajdem do nejbližšího obchodu a nějakej pěknej lesk ti vybereme, ano?“
„Dane, táta předevčírem umřel.“ Vypálila to ze sebe tak rychle a bez varování, že měl skoro pocit, že jí špatně rozuměl.
„ - Co?“ zadrhl se mu hlas a v krku mu vyschlo.
„Jo. Nepřeslechl ses.“ Byla tak věcná, chladná a nedotknutelná. Takovou Elišku neznal. Pokusil se ji obejmout, ale rychle se mu vymanila a dál mu odhodlaně hleděla do očí tím zvláštním, tvrdým pohledem.
„Ale Eli, proč… Proč jsi mi nic neřekla? Nezavolala, nenapsala? Už jsem si říkal, že ses celej den neozvala a…“
„Nemělo by to smysl.“
„Jak – nemělo smysl?“
„Přemejšlel jsi někdy nad tim, že se my dva spolu bavíme jen o blbostech a nikdy vážně? Olizování lesků nám platí za hlavní zábavu. Teda platilo. Dřív.“
„Ale vždyť je to přece ta naše hra a svět, do kterého můžeme jen my dva a kterýmu nikdo jinej nerozumí, to už jsi zapomněla?“
„Ne, ale ráda bych. To už není nic pro mě.“
„Eliško… Proč jsi najednou… tak jiná?“
„Umřel mi táta, to bude ono.“ Na malou chvíli jí zakolísal hlas a zazněl v něm plačtivý dívčí podtón, který znal z dřívějška.
„Nevěřim tomu, že ses s tim tak rychle vyrovnala. To nedokáže nikdo, a ty už vůbec ne,“ bránil se zoufale Daniel. „Znám tvýho tátu – teda, znal jsem, a vždycky ho budu mít rád. Dobře, byl možná trochu cholerik, pedant a puntičkář, ale to nic nemění na tom, že férovej chlap. A už vůbec by to nemělo měnit nic na tom, jaká jsi sama,“ podíval se jí zpříma do očí, ale byly jako by bez lesku. „Tak si nehraj na dospělou, holčičko,“ dodal už láskyplně a pokusil se ji k sobě znovu přivinout.
„Nehraju,“ vytrhla se mu, „pobrečela jsem si už dost. Něco se změnilo, Dane. Už si nikdy nebudu patlat na pusu lesk a čekat na tebe se zářícíma očima na růžku, abychom zašli na zmrzku, do kina nebo kamkoli jinam a řešili tam malichernosti. Už ne.“
Daniela při těch slovech až zamrazilo. Tohle vážně nebyla jeho Eliška. Ta Eliška, kterou znal.
„A teď,“ pokračovala suše v monologu, „bych ráda odešla.“
„Všechno se zase obrátí zpátky,“ přesvědčoval ji Daniel, „a pak ještě ráda přijdeš.“
„Ale ne. Měj se.“ Otočila se na podpatku a rozhodnou chůzí dospělé zodpovědné ženy odcházela. Měla pravdu. Něco se změnilo.
Daniel přičichl ke skvrně na své tmavě modré mikině, která stále ještě pronikavě voněla hořkými mandlemi. Vzpomněl si na dávno zaschlé slzy, které tu měkkou látku kdysi skrápěly, a náhle se rozhodl. Šel domů, serval ji ze sebe a konečně hodil do prádelního koše. Asi už přišel její čas.