Snow

„Nemusíš se mne bát.“ šeptám ji do ouška po pár opatrných krůčcích jejím směrem. Upírám na ni svůj zrak, ale je silná, odolává, nechce mne tam pustit.
„Nech mne vejít, je tam dost místa pro nás pro oba.“
Nechápe, vzdoruje, váhá, ale tuším, že povolí. Cítím malou převahu, ale nesmím na ni tlačit. Chybný manévr a uteče.
Nakláním se k ní blíž a blíž…dotýkám se svými rty jejích tvářiček. Je ztuhlá, křečovitá, kůže se jí chvěje a chladne pod náporem zimy. Cítím, jak ji opouští poslední kousíčky tepla. Každou chvíli povolí.
Otvírá rudé rty a tiskne ty mé ke svým. Celým tělem ji prochází silný záchvěv. Oddává se svému chtíči, její touha, stejně jako má, je neukojitelná.
Žádný ďábel, to já sám jsem ten, kdo rukou svou rozepíná korzet mladé dívčiny. Tolik let stejných lstí a intrik…
Je nahá. Obnažená v celé své ženské dokonalosti, bosá stojí na mých nohách a trhá knoflíky košile. Zář z měsíčního nebe ji oslňuje obličej a husté, havranově černé vlasy spadající pod lopatky. Porcelánově bílá pleť, kaštanové oči – jen rty jasně rudé. V rouše Adama a Evy uleháme do pokrývky čerstvě napadaného sněhu. Rozehrávám další hru s myslí a vím, že jsem konečně v ní. Po několika sténajících pohybech se z očí derou první slzičky, které zmrznou dřív, než stihnou ztéct. Procházím se v její hlavě a porážím její myšlenku na krb a teplo domova, rodinu, přátele, i vlastní záchranu. Užívej si má lásko, neb tvé poprvé je i tvým naposled.
S každou spadlou vločkou letí i okamžiky našeho ledového vzplanutí. Každou chvíli bude konec.
Je příliš unavená a ospalá, než aby mne mohla pevně obejmout nohama. Netuší, že jí život již dal sbohem.
„Odcházíš, abych mohl zůstat.“ šeptám…
Zvednu hlavu k nebesům a vidím vločku, která svým pádem určí přetržení její nitky. Padá a dopadne s příští větou. Ta vločka není ničím výjimečná…