A ona přišla z temnoty

A ONA PŘIŠLA Z TEMNOTY...

Přichází persóna ze tmy, má zvtichý krok, ale ji není vůbec vidět. Zato její zvučný hlas se nese tmou jako dunící řeka kaňonem.
„Co koukáš?“
„Nic...“ Děsí se dívka toho hlasu ze tmy..
„Uhni mi z cesty! Mám práci!“
„Kdo...? Jste?“ Opatrně volí slova
„Nějaká šokovaná ne?“ směje se persóna.
„Kdo jste?“ Opakuje svou otázku, ale přiznává si, že je to pravda.
„Jsem to, co si nejvíc přeješ ve svým zakurveným životě!“ Z huby se jí valí hromový řehot.
„Jste láska...?“ napadá ji.
„Ne. Vypadám na to?“ Smích se opakuje a ji začíná deprimovat.
„Jsi...Teda jste...Odpuštění?“
„Ne. Nejsem žádné z pozitiv tvýho života. Nejsem to nic, co tiše zmizí... Jsem tvý jediný životní přání, který se stýkalo s realitou. Měla si ticíce přání a snů, ale kde jsou teď? Jen já sem tu teď s Tebou. Jsem přání beze slov složený z tisíců kouřnejch myšlenek. Máš strach mý jméno vyslovit, ty srabe! Myslíš na mě a ani si to neuvědomuješ, ty lemro...?“
„Ano, ano, určitě jste Samota! To je ono. Bojím se jí den co den, ale přeji si ji...?“
„Ne, Samota nejsem. Nejsem ani Deprese. Jsem mnohem víc. Jsem cílem Tvýho života, jsem bez odpuštění a bez lásky. Mým cílem je tě...ACH! Hledám si k Tobě cestu a Ty mě, ty mrcho, pořád utíkáš.“ Z temnoty něco zeševelí, ale ona to nevnímá.
„Jste... Ach ne. Snad nejste... Strach. Ne, Strach ne. Strach si nepřeji, nemám k němu žádné silné pouto, ale tiše mizí... Ano. Jistě! Vy jste Smrt!“ Začíná ji chytat zoufalost.
„Jahahahahahahááá...“ To hromový smích se nese tmou od neznámé... „Ano. Jsem to JÁ! Smrt – v celé své kráse. Chci tě. Poddej se mi a možná tě to nebude ani tolik bolet. Nic neucítíš. Nevzpírej se osudu, nepomůže ti to... Budeš moje a už mi neutečeš. Jak je to zasranej pech chcípnout takto mladá, co? No máš to teda zasranej den, holka. Ale teď už mi nic nebrání Tvůj život zacelit.........“

A náhle nastalo ticho. Vítr nezafoukal, ve tmách se nic nepohnulo, hlasy utichly a měsíc stále nebyl v dohledu. Jen jedinej dech tu kalil veškerou děsivou atmosféru. Je to zvláštní tento pocit, ten jedinej dech a jeden srdeční tep ve tmách a tichu. Jeden člověk tu tiše leží – nehýbe se. Strach jde kolkolem a jen odvrací tvář. Deprese se tomuto místu vyhýbá, protože ví, že tu už nic nezmůže. Láska se veselí někde jinde a Odpuštění si ani nevzpomene... Kdo by si vzpomněl? Ani přátelé ani rodina, nikdo ji nehledá. A ona leží stále bez hnutí, jen divný tik jí mává rukou. V té ruce křečovitě svírá tužku a naposledy píše do listů trávy svoje životní nápady. Takto nikdy nemusela skončit, nepochopená, zapomenutá a skrytá před společností. Ach, jak děsivý je život mladé nepochopené spisovatelky hororů...