Běžím.....

Běžím, už ani nevím jak dlouho. Běžím a tělo už odmítá službu, stejně jako mozek. Nohy se jenom těžko přizpůsobují terénu, který už nevidím.....Běžím a nevím kdy se zastavím...nevím nic, chci utéct. Utéct před sebou, před vším co mě tíží....ale.....běh nepomáhá. Všechny myšlenky, zůstaly na svém místě. Běží stejně jako já, běží mou hlavou..... A ty dvě vyčnívají, někdy jedna, pak druhá, perou se spolu.....umřít.....žít.... Jsou to mrchy, proč neodejdou? Kdo přemýšlí o takových věcech, proč já? Není to zbytečné? Je, ale mysl se nevzdává. Doufám, že během se unavím tak, že nebudu moci přemýšlet....je to k ničemu. Hlavou mi zní píseň mého kamaráda ,,.....jsou kdy mě svírá velká pochybnost...skřítek Cokdyby, skřítek Cokdyby.....co když, je to všechno jenom sen, který odnese den......" Kéž by to byl sen. Bylo by to fajn, ale mě taky svírá pochybnost, jestli to má cenu, má cenu se snažit, má cenu žít? Proč? Pro tyhle chvíle? Pro tuhle úzkost? Nemá, všechno hezké zatlačí tenhle hnus a mozek mě odmítá poslechnout, aby si vymyslel už něco lepšího, něco co má smysl, něco co mě těší, co mě nezničí.... ale moje královna recidiva depka vyhrává a přikazuje mi to ukončit......už nemůžu, lidi už nemůžu......mám chuť řvát, ať mojí bolest slyší celý svět....už nemůžu!!!!!!!! Nikdo to neslyší, nemám sílu otevřít ústa.....pak mě zas napadne ta myšlenka, co se zdá být spásou....prostě to skončim.... příchází taková úleva, konečně bude klid, skoro se mi na rty dere úsměv, z hrudníku mi nespadl balvan, ale hora.....bude klid, konečně klid...skončí to. Pomalu se šourám domů....odemykám, doma je ticho, všichni spí.....to je dobře. Jdu do ložnice a koukám na svoje milované sluníčko....je krásná, má zase tak krásně našpulenou pusinku, ty její prstýnky vlásků....hlavou mi běží myšlenky...ještě ve dvou letech byla úplně plešatá a teď má hřívu, že se často někdo zastaví a řekne:,,To je ale krásná holčička a jaké má vlásky....až vyroste...."
.....až vyroste...ano, až vyroste, musím u toho být. Doprčic já to nemůžu udělat.....NEMŮŽU JÍ TO UDĚLAT. Zase na mě dolehne ten kámen, žádná úleva nebude, nemůžu být tak sobecká....nemůžu....Pro její úsměv, pro její štěstí....jenom ona mě tu ještě drží.....můj poklad.
Dlouze stojím nad její postýlkou a pláču. Pláču, protože vím, že to neskončí, pláču, protože budu muset vydržet další tenhle propad a těch propadů bude nepočítaně. Pláču, protože vím, že je to nemoc a ať se snažím jak chci, vůlí ji nezvládnu. Pláču, protože ani léky nezabírají, jenom mírní.... V hrudi se mi vzdouvá vlna nenávisti. ,,Ty jedna svině, nenávidím Tě", říkám sama sobě, ale patří to jenom mojí nemoci.....
Ani se nevslékám, jdu spát ,,na prasáka" jak říká můj kamarád, vždyť je to jedno, umeju se zejtra, stejně se sprchuju každé ráno a to bude za pár hodin.....konečně usínám.....
Můj spánek proříznou něžná slova mojí holčičky: ,,Maminko štávej...už je ráno", žačne přeříkávat básničku. ,,Časně ž rána sluníško, volá, štávej, Majuško, štávej děvče už je čas, husičky je čeba pášt...." Otvírám oči, depka je ještě vedle mě, ale už nemá tu sílu...konečně...dopříště bude líp, než přijde nesmyslná euforie a vzápětí depka, bude zase na chvíli líp...