Opuštěn...

Marně se snaží vzpomenout si, kdy naposledy šel sám, obklopen jen svými myšlenkami. Již slábnoucí vůně pomalu se zavírajících květin, tmavá modř nad hlavou, nikde ani noha. Všude kolem je ticho, chvilkami přerušované teď už nerozlišitelnými zvuky ptáků.Takový krásný, ale tak smutný a depresivní jarní podvečer. V hlavě se mu honí miliardy nejrůznějších myšlenek. Ze všech však vyplývá jediné. Cítí se sám a opuštěný. Přemítá nad tím, co se odehrálo jen během několika posledních dní. Na minutku zastaví u hlavní silnice, rozhlédne se na obě strany, ale zcela zbytečně. Na ulici je pusto. Bez problémů přejde na druhou stranu, pak se znovu ponoří do obrazů vytvořených v jeho hlavě spojením snu s realitou. Má pocit, že by měl jít do hospody žal zapít, ale nakonec se rozhodne pro mírnější variantu. Jít rovnou domů, lehnout si do postele, uzavřít se před světem a hlavně nic neřešit. Alespoň ne teď. Ještě pár bloků a bude doma...

Vchází do prázdného bytu. Je sevřen do drápů čtyř holých stěn. Hned míří k posteli. Posadí se na ni a zouvá si boty. Z malého příručního batůžku, který měl celou dobu na zádech, vyndavá mobil a mp3-přehrávač. Nasazuje si sluchátka a okamžitě usíná...

...Jdu blíž.Chystám se ji políbit. Odstrkuje mě. Pokouším se přiblížit se k ní znovu, alespoň natolik, abych ji mohl obejmout. Opět jsem odmítnut...Sedíme v kině. Uprostřed filmu se zvedá se slovy, že jde na záchod a za okamžíček se vrátí. Už jsem ji ten večer neviděl..."Ahoj lásko!", oslovím ji, když jde naproti mě se svou nejlepší kamarádkou. Dělá, jako by mě neviděla a raději si prohlíží výlohu s potřebami pro dům a zahradu. Nikdy bych neřekl, že by ji něco takového mohlo zajímat. No samozřejmě, prostě se mi vyhýbá...Francouzák. Nádhera. Zničeho nic se odtrhne od mých rtů. Oči zalité slzami. Utíká. Utíká ode mě a kapesníčkem si utírá zarudlé oči...SMS-ka: "Je konec!" Odepisuji: "Nevěřím, pojď si někam sednout:)!" Asi se jí mě zželelo, odpověděla. "OK, za 20 minut v parku."...Nemůžu uvěřit těm slovům. Jak mohou takové něžné, sladké rty vůbec něco takového říct? "Mezi námi je konec, byl to omyl, vracím se k Jakubovi." Jak klidně mi to oznamuje, téměř se ani nehne...Jako v mrákotách jdu opět prázdnou večerní ulicí, sám...

"Crrr," zvoní mu mobil. "Je to sen? Nebo skutečnost?" honí se mu hlavou. Pomalu otevírá oči. Nemá náladu s nikým mluvit. Chce být sám. Neustále nemůže, nebo spíš nechce uvěřit tomu, co se stalo. Nechala ho, pustila ho k vodě, dala mu kopačky...