Nejkrásnější vzpomínka z dětství?

Sedím na starých dřevěných prknech, ze kterých sem tam trčí hřebíky. Sedím na staré půdě, na staré půdě kam nikdo nechodí. Sedím tam, kde mne nikdo nenajde.
Je tu vše co si může jen malé dítě jako já přát. Malé dítě, to dítě, které je nechtěné, odmítané nevlastním otcem, deprimované ze starostí o mladší sourozence a nepřítomností matky. Dítě, které nesnáší nevlastní babička, jež je jako kopie macechy ze Sněhurky. Dítě, které nemá ani vlastní hračky, má jen tuhle půdu a staré harampádí.
Jen tak sedím. Už celé hodiny, zvenčí slyším jak na mě ta hnusná macecha volá. Ale mě je to jedno, tady mě nikdy nenajde. Tiše vdechuji vzduch smíšený s vůní stáří, opotřebovanosti a prachu. Pomalu otevírám oči a zírám do slunečních paprsků pronikajících dírkami v okenicích. Úzký pruh paprsků mě pálí na obličeji a zahřívá mou malou smutnou dušičku. Dušičku, která miluje tichou samotu.
Dívám se do těch pruhů a vidím v nich tančit stříbrná zrnka prachu. Vypadá to jako malé tančící víly, slyším jejich smích, jsem jedna z nich a tohle je mé království. Má fantazie a má půda jsou mé království. Království bezpečí a klidu.