Chtěla křídla

Jako malá holka snila o tom,že jednou bude mít velká bílá křídla co jí dovolí létat a vidět život ze z hora. Tam kam jako malá nedosáhla,tam kde věřila,že je všem lidem dobře.Jen tak vzlétnout a proletět se,nebýt ničím svázaná být volná,jako pták.
„Létal a na všechny hodné lidi dával pozor tam ze z hora.Mával křídli a snášel na zem štěstí.Malý andílek co nás hlídá každý den.“Přikryla holčičku peřinkou,věnovala jí sladkou pusinku na dobrou noc a zaklapla velkou knihu.Zvedla se z postele a odcházela z dětského pokojíčku.
„Maminko proč nemůžu mít křídla?“Rozlehl se dětský hlásek pokojem.Maminka si klekla před postel. „Proč?“Upřela své velká kukadla na maminku a čekala na odpověď. „Teď je ještě brzo Lucinko,jednou je určitě mít budeš,ale ještě není ten správný čas.“ V dětských očích se zaleskly slzy.Jak dlouho bude ještě muset čekat?Jak dlouho bude snít o velkých bílých křídlech?Položila hlavu na polštář,přikryla se peřinou a zavřela oči.Usnula.Stojí před velkým zrcadlem v krásných bílých šatech a v nich vidí svoje velká křídla.Usměv co se odráží v zrcadle je důkazem radosti.Létá,směje se je šťastná.Konečně vidí život ze z hora.Konečně se jí splnil její velký sen.Má svá křídla,konečně může rozdávat štěstí.Letí daleko někam pryč.Krouží nad velkou zelenou loukou.Slétne na zem a posadí se do trávy.Jasné nebe nad hlavou.Lehký jarní vánek si pohrává s jejími vlasy.Žluté pampelišky krásně vynikají v zelené trávě.Malé dětské ručičky splétají jednu za druhou k sobě a vyrábí věneček.Hotový věneček si položí na krásné,dlouhé,blonďaté vlásky.Sama pro sebe se usměje. „Lucinko“Maminčin hlas!Otočí hlavou a v dáli vidí maminku.Zvedne se a s bosými nohami probíhá louku.Stojí tam s nataženýma rukama a čeká na svou holčičku.Padne jí do náruče. „Mami kde si vzala křídla?“Ptá se udiveným hláskem malá holčička. „Pamatuješ si,jak si se mě tenkrát ptala kdy budeš mít křídla?.Holčička přikývne hlavou na souhlas. „Tak vidíš každý hodný člověk,dostane svá křídla až přijde jeho čas.A ten můj už je tady.“Matce se v očích lesknou slzy. „Neplakej maminko.“Sedí u prostřed louky a drží dcerku v náručí.Malé ručky stírají žene z tváře slzy. „Na tady máš.Ten je pro tebe maminko.“A na hlavu jí položí věneček. „Děkuji.Nikdy na tebe nezapomenu.Vždy budeš moje malá dceruška a budu tam na tebe dávat pozor.Budu mávat křídly a snášet ti na zem štěstí.“Jasné nebe nad hlavou,jarní vánek si pohrává s jejími vlasy a sluneční paprsek,který ozařuje louku.Louku na,které stojí malá holčička s křídly a rozhlíží se do stran.Hledá maminku.Letěla na horu,letěla snášet štěstí.

„Crrrrr…“ Zvuk budíku se rozléhá po dívčině pokoji.Mladá dívka otvírá oči a už zase ví,že to byl jenom sen.V koupelně se zadívá do zrcadla a v něm vidí dospívající dívku s temnýma očima a smutným pohledem.A za ní svou maminku s němým úsměvem.To ona má svá křídla.To jí pozoruje ze z hora a máváním křídly jí snáší štěstí. „Děkuji za vše.“ Odchází se obléci a do školy.
Ještě je pro její křídla brzy a ona to ví.A tak čeká až přijde její čas a s velkými křídly doletí za maminkou.