To je život? Díky nechci...

Byla jedna malá holčička Jitka, která nedokázala posedět na jednom místě, lezla po lešení, stromech, střechách nebo jiných výšinách. Neměla strach absolutně z ničeho. To ji také dostalo do mnoha nesnází. Avšak téměř vždy se průšvihy prozradily, a následoval náležitý trest, někdy zákaz jít ven, jindy výprask. Bylo vyřknuto mnoho slibů, že už nikdy nic takového neprovede, ale téměř nikdy je nedodržela. Měla svou hlavinku.
Během základní školy se ovšem nedokázala nikam zařadit, holky ji mezi sebe nevzaly, tak ji nezbylo nic jiného, než se přátelit s klukama, za což byla vděčná, alespoň s nimi byla zábava.
Když začali první lásky, nikdy jí to nevyšlo, chodila s klukama, vždy pár měsíců, ovšem vždy se s nimi rozešla, hledala sebemenší záminku aby to moha ukončit. Myslela si že prostě nemohla najít toho pravého, toho prince o kterém každá dívka sní. Ale o pár měsíců později pochopila.
Poznala Táňu, čerstvě se přistěhovala do ulice a stala se její novou sousedkou. Okamžitě si padly do oka. Měli si pořád co říct, a trávily spolu většinu času. Jitka jí provázela blízkým okolí, seznamovala s novými lidmi, snažila se ji zařadit mezi své.
Krásné na tom bylo to že kdykoli se šli projít, držely se za ruce, nehnuly se od sebe ani na krok, blbly, tančily, cokoli co je napadlo. Občas jen tak sedávaly na vodárenské střeše a dívaly se na měsíc, tiše, mlčky jen se držely a hleděli.
Po čtvrt roce oběma došlo, že to co k sobě cítí, není jen přátelství, byla v tom touha, náklonost, důvěra a spousta jiného. V tu chvíly kdy se poprvé políbily Jitka pochopila proč nemohla najít lásku o které snila.
Bylo to šťěstí v neštěstí, že se našly. Jitky rodina byly silní křesťané, tudíž nepřipadalo v úvahu aby kdokoli z nich byl homosexuál.Stejně tak Tániný rodiče to neschvalovali. Udržovaly to v tajnosti a prožily spolu nádherné 2 roky.
Pak ovšem stejně tak rychle jak Jitce život lásku dal, ji o ni také připravil.Táňa odjela na dovolenou se svým otcem, a při zpáteční cestě měli autonehodu, ona zemřela na místě, a její otec při převozu do nemocnice.
Jitce se zhroutil svět, přišla v jedné vteřině o kamarádku, štěstí, důvěrnici a hlavně lásku. Nechtěla jíst, nechtěla nikam chodit, a to jediné na co myslela bylo jak se co nejrychleji dostat za ní. Ovšem byla moc veliký zbabělec na to, aby si sáhla na život. Přátelé od sebe odstrkovala, s rodinou si promluvit nemohla. Kdo jí zbyl? Jen ona sama, zakuklená do svých vlastních vzpomínek.
Tento stav rodiče nesnesli, tak jí donutily chodit k psycholožce, ovšem ani té nic o jejich vztahu neřekla.Všechno v sobě zamkla, a nedokázala se pro nic nadchnout.
Pak se ovšem poznala s novou tváří, byla to Jindra. Tu za ní poslala Jíti sestřenice, věděla že umí s lidmi mluvit, a myslela si že se mladé cizí osobě snáz otevře. Ovšem nakonec to dopadlo tak, že se Jindra začala svěřovat jí. Když se scházely vždy na večír, po tom co uložila děti, vyprávěla jí Jindra o svých láskách k ženám, což Jíťu zaskočilo.
Jindřiška byla hrozně citlivá, a svými názory, a něhou jaká z ní čišela, dokázala to, aby Jitka poprvé promluvila o tom co cítí. Jaký zmatek v sobě má, ale o Táně stále mluvit nedokázala. Pomalu se jí Jindra vrývala do srdce, stejně jako ta dvě malá robátka co měla.
Jindřiška byla veliký mazel, pořád se k dětem tulila, nebo ke svému můži, byl na ně nádherný pohled. Jednou opět na večír se holky sešly, Jindřiška se pohádala se svým otcem, a byla z toho úplně zdrcená, z ničeho nic Jíťu objala, a plakala jí v náručí. Pro ní to byl šok, téměř dva roky jí nikdo nedržel v náručí, ani vlastní mamce nedovolila, aby jí objala, držela si od všech odstup. Ale co teď? Najednou se jí roztlouklo srdce, a cítila jak po její tváři slzy pomalu stékají. Dokázala to, dokázala ji vrátit zpět.
Jíťa se začala znovu smát, bavit se s přáteli. Znovu měla zájmy, ambice a cíle.
Ikdyž si přiznala, že se do Jindřišky zamilovala, rozhodla se jí o svých pocitech neříct. Měla rodinu, děti, a nic z toho nechtěla narušit. Stačilo jí co má. Jindřiška ovšem cítila to samé, a nechtěla nic zastavovat, ba naopak, chtěla ten vztah rozvíjet, nakonec neodolala, a prožívala nádherný vztah,plný pochopení, lásky a něhy.
Ani v tomto případě to nemělo šťastný konec, po roce chození, se odstěhovala. A zlomila Jítě srdce, řekla jí spoustu nepěkného, ale v milém podání.
Najednou byla zase zpět v depresích, zlých myšlenkách, a vzpomínkách. Znovu myslela na Táňu, na to jaká byla, a jak by její život vypadal, kdyby se jí nic nestalo. Přesto musela jít dál...