Odpověď

Znalost člověka se neměří na hodiny s ním strávené.
Hodnotu života neurčuje počet nádechů a výdechů.
Láska neznamená délku jednoho polibku.
Je lepší pro lásku žít a bolestivě zaplatit
nebo pro lásku zemřít a už nikdy nic necítit?

Otočil se a cesta za ním byla prašná. Zima se mu zařezávala až do kostí. Kolik cest a měst ještě musí projít aby to pochopil? Utíká sám před sebou a před svou minulostí nebo jde stále dopředu za svým cílem? Nikdy se to nedozví. A co na tom záleží?
Pomalu kráčel vpřed. Jen aby nemyslel na tu zimu. Zpíval si písničku. Kdo ji jen napsal? Možná ruka někoho kdo hodně prožil nebo snad někoho kdo celý život seděl na zadku? Slova nebyly přes skučící vítr slyšet. Tak už si ji možná nikdo nezazpívá. Žádné auto pro něj nezastavilo. Kdo by si všimnul malé postavičky ploužící se po silnici?

* * *

Dívala se z okna. Tolik soustředěná na stromy klátící se ve větru. Už tolik dní jí od něho nepřišel dopis. Něco se stalo. Věděla to. Studený dech smrti cítí za zády. Jako by se jí vysmívala. „Vzala jsem ti tvého milého. Tvou jedinou lásku“
Tak moc si chtěla vybavit jeho obličej, ale nešlo to. Když viděla naposledy jeho úsměv a on řekl „Slibuji, že se uvidíme. Čekej na mě. Já přijdu. Nic jiného bych nemohl udělat.“ Nevěděla jestli má plakat nebo se smát.
Moc chtěla udělat něco z toho tady a teď. Ano plakala, ale nebylo to pro něho. Už ho nemilovala. Plakala, protože zůstala sama a nic v ní nezbylo. Jen prázdno.

* * *

Začalo se stmívat. Přemýšlel kde se asi schová. Vítr mu skučel v uších tak nesnesitelně, že se bál ohluchnutí. V hlavě ho tlačili vzpomínky na spousty lidí, které opustil. Místa, zážitky, mráz, teplo, smích, pláč… Všechno se mu smívalo do jednoho nezřetelného obrazu. Žádnou z těchto věcí nechtěl zničit a už vůbec ne zapomenout. Ale nějaká zvláštní síla ho neustále popoháněla dál.Vedla jeho kroky někam do nesmyslnosti…
Viděl tak dva kilometry před sebou nějaká světla. Vypadala skoro jako hvězdy. Určitě nějaké malé městečko s pár tichými lidmi. Rozhodl se, že pro tuto noc se usadí tam. Třeba mu někdo otevře své dveře a on nezmrzne uprostřed své cesty…

* * *
Po chvíli vstala. Chodila jako tělo bez duše dokola po pokoji. Snažila se z hlavy vyhnat dotěrné myšlenky. Šla se osprchovat. Pokoušela se smýt ze sebe trochu toho smutku. Vypadalo to, že se jí to trochu podařilo. Dokonce si pro sebe začala tiše pobrukovat. Strávila ve sprše asi půl hodiny a cítila se trochu lépe. Dívala se na sebe do zrcadla. Měla dlouhé hnědé vlasy s nazrzlým odstínem a skoro vypočítavé kočičí očí. Vypadala trochu jako nějaká hravá holčička, kdyby hluboko v jejím pohledu nebyl nesnesitelný smutek,zášť a strach oběti chycené v síti. Povzdechla si. Jak už to udělala tisíckrát předtím.
Ve skříni našla jednoduché modré šaty a oblékla si je. Bodlo jí u srdce když si všimla svatebních šatů, které dostala od své matky. Řekla jí tehdy „Budeš je potřebovat moje holčičko. Jsem tak šťastná.Vy jste tak krásný pár.“ Tolik si přála, aby jim to vyšlo. Muže ztratila ,a proto hledala štěstí ve své dceři. Jenže všechno se nějak zvrtlo. Její milovaný je ve válce a pravděpodobně mrtvý. Jediné co mohla dělat bylo čekat. Jen jestli ještě bylo na co…
Uvařila si kávu. Byla trochu unavená, ale věděla, že by neusnula. Navíc se v noci ráda dívala z okna na hvězdy a přemýšlela, která je ta její. Pozorovala tiché ulice městečka. Kočky procházející se po střechách. Tohle ponocování jí nesmírně uklidňovalo. Dokázala si představit lidi za těmi světlými okny jak si žijí své poklidné i bouřlivé životy. Prožívala je s nimi dokud neusnula…

* * *

Světla se k němu stále blížila. Bylo to jen pár usedlých domků. Zapálil si poslední cigaretu. Přes ten kouř mu svět připadal hned snesitelnější, trochu míň drsný. Rozmazaný do nedohledna…
Došel na malé náměstí. Bylo docela pěkné. Nebyla tu ani noha. V takových městečkách noční život téměř neexistuje. Bylo by to něco nepatřičného. Tady mělo být všechno dokonalé a slušné a když nebylo tak se to pečlivě skrývalo. Byla to vlastně jedna velká lež.
Uprostřed byl velký starý strom, který byl vysazen při založení a kolem něho dvě dřevěné lavičky. Z jedné vyhnal spící kočku, aby si na ní lehl. Kočka v zákeřnosti tomuto druhu vlastní ho škrábla do ruky.
„Ty mrcho!“ Zasmál se.
Měl tu kočku rád mnohem víc než všechny ty lidi za zavřenými okny. Schoulil se na lavičku a v okamžení usnul, přesto, že byla nesnesitelná zima…

* * *
Probudila se. Usnula na stole před oknem. Do očí jí svítila lampa před domem. Zívla a napila se znova kávy. Nechtěla spát. Skoro každou noc se jí vracely sny z minulého života a jitřily její vzpomínky…
Všimla si nějaké tmavé postavy ležící venku na lavičce. Musel to být nějaký tulák. Ale v takovémhle nečasu? Určitě přes noc zmrzne. Nikdy neměla moc ráda tuláky. Přišli jí ztracení a patlající se ve vlastní osobě. Bohužel si sama připadala tak zničená a osamělá,až se bála, že zapomene komunikovat z lidmi. Mohla by ho nechat u sebe přespat, aby nezmrzl a třeba si s ním i promluvit. Potřebovala nutně slyšet lidský hlas.
Jen na sebe hodila hnědý ošuntělý kabát a vykročila do zimy. Okamžitě pocítila tu změnu. V tomhle počasí by venku déle než hodinu nevydržela.
Vypadal dost malý jak tam ležel na té lavičce. Najednou měla takový zvláštní pocit. Něco jako déja vu. Staré poznání předávané z generace na generaci. Přišlo jí to trochu divné, ale nevěnovala tomu nějakou zvláštní pozornost. Na takové věci nikdy nevěřila. Přišla k němu blíž. Její kroky se v tom tichu rozléhaly. Určitě u mě budou kolovat zítra drby, pomyslela si, že jsem u sebe nechala přespat tuláka. Tady mají i stěny uši. Ušklíbla se. Bylo jí to jedno. Na tomhle poklidném městečku jí pomalu začínalo všechno štvát.
Měl na sobě jen džínsy a dlouhý černý kabát, z kterého vykukovaly hnědé rozcuchané vlasy. Do obličeje mu nebylo vidět. Klepal se zimou a mumlal něco ze spánku. Zdrženlivě do něho šťouchla.
„Spíte?! Jste v pořádku?“ Rychle sebou trhl a obrátil se.
„Co? Cože?“Vyhrkl.
Vypadal hodně zmateně. Jeho oči těkaly z místa namísto a nemohly se zorientovat, až se konečně podíval na ni. Nemohla tomu uvěřit byl tak mladý… A ty oči. V životě neviděla tak hluboké oči. Jako by byli staré nabyté zkušenostmi. Co tenhle člověk musel prožít? Kvůli čemu může někdo v tomhle věku opustit domov a vydat se na toulky? Jaká strašná zkušenost ho může vést? Nevěděla. Stejně se nemohla soustředit. Měla pocit, že se v jeho očích utopí…

* * *
Myslel, že je to sen. Určitě umrzl a tohle krásné stvoření je jeho anděl, který ho přišel přivést na onen svět. To by ale neležel na lavičce a k smrti prochladlý…
Nevěděl co má říct. Co po něm tak může chtít? Nikdo si ho nikdy nevšímal, pokud něco nepotřeboval…
„No víš… říkala jsem si, že tady asi umrzneš. Tak… jestli bys nechtěl přespat u mě. Mám tam dost místa…a tak…“
Začala se nervózně kousat do rtu. Vůbec se jí nelíbila tahle situace. Všechno v jejím životě bylo nějak uspořádané, ale tohle prostě nezapadalo. Byla to nějaká zvláštní mezera. Mezi časem a prostorem…
„Byl bych moc rád. Pokud bych teda neobtěžoval. Přijde mi to trochu…“
„Jistěže ne. Klidně pojď se mnou.“
Šel za ní trochu zdráhavě. Fascinovalo ho jak se její dlouhé vlasy lesknou v měsíčním světle a ladně se pohupují ze strany na stranu.
„Můžeš si zout v předsíni.“
„Jo. Děkuju.“ Zamumlal přidušeně. Hluboce ponořen ve svým myšlenkách.
„Dám ti papuče. Ty jsou ještě po….no to je jedno. Tady jsou.“ Podala mu je . Byly dost opotřebované a jen stěží byl rozeznat kostkovaný vzor.
Vešli dovnitř. Začal se rozhlížet kolem sebe. Všechno tam bylo čisté a upravené, ale jako by samy věci upadaly do jakéhosi plíživého smutku. Co se jí asi stalo? Pomyslel si. Jaká hloupá otázka. Tolik žen v této době přišlo o své muže. Ať už milence, snoubence nebo manžele. A to díky pouhé lidské malichernosti. Touze po zemích, po krvi a po utrpení. A tohle ničení nazývali „spravedlivá válka“ čí snad „svatá válka“. Lidé se pomalu stávají služebníky smrti… Ze zamyšlení ho vytrhl její hlas.
„Chceš něco na jídlo? Vypadáš vyhládle.“ Vypadala klidnější. Nabyla zpátky své sebevědomí.
„Mám tady něco. Není to nic moc, ale…“ usmála se
„To bych ti byl vděčný opravdu.“
„Sedni si, prosím.. Jsem opravdu ráda, že zas s někým mluvím. Nemyslím ty lidi tady…“ pohrdavě obhlédla prázdnou ulici. „Je to tady tak…“ pohlédla do země.
„Chápu.“
Opět se usmála. „Dost těch tlachů. Donesu to jídlo a něčeho se napijeme ne?“ uchechtla se a kočičím krokem zmizela v kuchyni.
Pár minut seděl a vypadal velice zaujatý vybledlým vzorkem koberce. Připadal si jako ve snu. Nemohl věřit v to krásné stvoření. Zvlášť její úsměv, ač byl plný smutku neztrácel krásu.
Byl tak mimo, že sebou trhl když před něho položila talíř.
„Co hledáš na tom koberci?“ Zasmála se.
„Nevím asi svůj život.“ Oplatil jí úsměv.“To jídlo vypadá dobře“
„Nelži vypadá to divně.“
„No dobře možná to vypadá divně, ale určitě to chutná skvěle.“ Pokoušel se projevit snahu.
Nevydržela to a začala se smát na celé kolo. V jejích očích při tom jiskřilo jak vypočítavé kočce. Odmlčela se.
„Zvláštní, už dlouho jsem neslyšela vlastní smích.“
„Tím je krásnější.“ Nechtěl aby mu zrovna tohle vyklouzlo, ale bylo vidět, že ona se tím nezabývá.
Jídlo do sebe naházel neuvěřitelnou rychlosti. Nějak se nezaobíral jeho chutí. Jediná věc, která ho zajímala byla ona. Po očku ji sledoval. Zrovna teď se dívala na stranu. Sledoval její oči. Nemohl však vidět to co viděla ona. Snad vzdálenou minulost nebo beznadějnou budoucnost.
„Tak co chutnalo? Připijeme si?“ Vrátila se do reality
„No jistě a na co?“
„Přece na naši skvělou budoucnost.“ Ušklíbla se.
„Proč ne…“
Sklenice o sebe cinkly a narušili okolní ticho. Někde v dáli zamňoukala kočka. V daleké zemi se ozvaly hlučné výstřely. Jejich pohledy se setkaly.

* * *
Povězte kdy se náklonnost mění na lásku? Je snad láska ten podivný pocit žaludku přitom když se člověk střetne s jeho či jejím pohledem? Je láska pouhá touha? Dokazuje se láska vlastní obětí? Dokazuje se láska vlastní smrtí. Jestli ano, potom k čemu je platná?
Může člověka donutit milovat nekonečná samota a chlad? Ani jeden z nich na tyto otázky neměl odpověď. A nikdy jim nebylo dopřáno ji najít…
Přesto potom co se cinkání sklenic ozývalo vzduchem a rozrývalo ticho jejich duší. Potom co jim začalo víno prosit krví a oprostilo je o většinu zábran. Potom se jejich rty spojily. Těla jim splynula v tanci. V tom neopakovatelném tanci, který je to od počátku lidstva. Stali se jedním. A na jednu noc zahnali svou bolest hluboko, velmi hluboko do podvědomí. Nic si neřekli, a přesto věděli.

* * *
„Pavle, Pavle probuď se to zmákneš. Slyšíš ještě chvíli a vrátíš se k ní!“ Měl slzy v očích, které se mísily se špínou a prachem na jeho tvářích.
Jeho oči byli vytřeštěné. Nikdy by si nemyslel, že to bude takové. Šel na vojnu z napjatým očekáváním. S vidinou slávy v očích. Cítil se být povinen za svou zemi a byl za to na sebe hrdý. Ale potom všem co viděl. Po tom co zabíjel lidi a plně si uvědomoval, že jejich bolest je stejná jako ta jeho. Bylo mu ze sebe na nic. Bylo mu ze všech lidí na nic. Jeho přítel vedle něho umíral a on pomalu nedokázal nic říct. Na něho nikdo nečeká. Snad pár blízkých přátel. Ale na jeho kamaráda, na toho skvělýho chlapa čekala jeho milovaná.
Najednou ho chytil za rameno a z posledních sil s ním zatřásl.
„Prosím….prosím tě.“ Začal vykašlávat krev „řekni jí že…“ a s úlevou zavřel oči
„Řeknu“ zašeptal potichu „kurva, aspoň tohle udělám.“

* * *
Cítil na obličeji lehké sluneční paprsky. Měl ještě zavřené oči a vznášel se v jakémsi lehkém závanu křehkého snu. V jeho snu mu před očima poletoval závoj vlasů v barvě ranních červánků. Nechtěl se probudit. Teď ještě ne. Dokud ho má sen ve spárech. Barva snu se, ale náhle změnila. Do utišené mysli se mu vkrádali vzpomínky. Na něho na jeho vzteklé šílené oči. Na ni. Na ni tak mladou a bezbrannou s nevinnýma zelenýma očima. Očima, které se dokázaly krásně smát. Slyšel křik a tupou ránu. Ticho…
Prudce vyskočil z postele a zatřásl hlavou. Rozhlédl se zmateně kolem sebe. Kde to jen může být? Nemohl si vzpomenout a příšerně mu třeštila hlava. Měl pocit, že něco udělal. Cítil nepříjemný pocit. Někdo za ním tiše zamumlal. Otočil se za tím hlasem . Ležela tam tak klidně. Závoj jejích vlasů se lesknul na slunci. V tom okamžiku se rozpomenul na všechno. Zbytečné, nesmyslné a bolestivé. To byli jediné slova, které ho napadly. Opět cítil ten nevysvětlitelný pocit, který se proléval celým jeho tělem a všechny věci za jeho zády nedávali smysl a nechtěl je, už nikdy spatřit.Byl rád, že ona spí. Nemusel nic vysvětlovat. Nemusel nic nabízet. I když tu noc co byli spolu viděl věci pod růžovým oparem a nepřipouštěl si nic. I když pocítil touhu jakou nikdy necítil. Jeho boty byli příliš prošlapané. Nemohl znovu prožívat ten okamžik. Jako každý pro něho byl ztracený. Ztracený jako všechny spálené mosty…
Ještě chvíli si jí prohlížel. Když spala vypadala tak klidně. Žádné jiskřičky v očích a lstivý úsměv. Pokojně oddechovala. Byla to pro něj prohra. Další zoufalství. Nechtěl pamatovat a nikdy nechtěl znovu milovat. Utekl. Bezhlavě utekl a nechal ji tam ležet…

* * *
Když se vzbudila měla pocit, že vedle sebe cítí jeho teplo. Chtěla ho obejmout, ale nahmátla jen prázdný vzduch a peřinu. Otevřela oči. Nebyl tam. Povzdychla si a tiše si pro sebe sykla.
„Naivko.“
* * *
Utíkal a svoje vzpomínky, už nemohl zadržet. Jednou spolu seděli na stromě a povídali si. Bylo hezky a slunce je hřálo do tváří. Usmívali se a byli rádi, že jsou spolu.
„Ségro, až budeme staří tak budeme taky pořád spolu že?“
Zasmála se, byl to smích beze stopy strachu a bázně. Tolik typický pro malé děti.
„Co se směješ.“ Vypadal trochu naštvaně.
„Netvař se tak. Jasně“ Objala ho kolem krku.
Oba se začali smát…
O rok později jejich matka zemřela. Byli moc smutní, ale měli pořád sebe a také jejich otce. On byl, ale stále agresivnější. Začali se ho bát. Vyhýbali se mu a on pořád šílel, až jednou…
Nevydržel to ubil jeho sestru zatím co on se schovával. Ubil jeho sestru a pak zabil sám sebe. Nikdy si to nemohl odpustit. Nic neudělal. Jen se díval a vystrašeně lapal po dechu. Nikdy nechtěl milovat. Nezasloužil si to…
* * *
Dívala se z okna do ulice. Za zády se hádali její děti. Měla je ráda, ale byla unavená tolik unavená. Manžel se ještě nevrátil z práce. Určitě bude mít špatnou náladu, pomyslela si. Někdy se jim nedařilo, ale vždycky to nějak ustáli. Tak a je mi čtyřicet, napadlo ji. Kam chtěla jít, už vlastně nevěděla, ale udržovala se při vědomí, nějak se ještě držela. Byli tu její děti, manžel a naštěstí vždy spousta práce…
Dívala se z okna na měsíc. Přemýšlela. Přemýšlela o té jediné noci kdy se cítila plná a celá. Ne, jen poloviční jako tady… Myslela, že se snad dívá na stejný měsíc jako ona. Kdyby…
Napomenula se. Hloupost. Takové myšlenky byli zbytečné. Musela se soustředit na zkutečnost..

* * *
Byla mu zima. Cítil se starý. Tak neskonale starý. Něco ho stále táhlo dál. Málem by si nepamatoval co to původně bylo. Vůli měl slabou a touhu žádnou. Sledoval stříbrný měsíc. Měl pocit, že se mu všechno vysmívá. Snad se teď ona taky dívá z okna, zadoufal. Kdyby jen věděla…

Nikdy nebudeme společně. Nikdy nebudeme sami.