Vzpomínky

Včera večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se ze strany na stranu, nemaje ponětí o čase. Snad několik hodin. Myšlenky mi kolovaly hlavou a já si pořád nechtěla připustit důvod, proč je tomu tak. V uších mi pořád zněla slova jako „nepočítej to, to stejně nemá cenu a jen se kvůli tomu trápíš“. Nešlo to. Nakonec jsem se stejně dopracovala k Tobě. K době, kdy bylo MY. Ještě před půl rokem bych se vysmála každému, který by mi tvrdil, že 3. dubna okolo 19 hodiny se mi zboří všechny sny a naděje. Přesně na den je to už půl roku.
A jak jsem tak ležela v posteli, postupně jsem si vybavovala všechna Tvá slova toho dne. Zvláštní. I po půl roce si pamatuji ten tón Tvého hlasu, když jsi mi oznámil, že se Ti líbí moje „kamarádka“. (Paradox je v tom, že si ani nevybavuji, co jsme brali dneska v chemii.) A že ses prostě odmiloval. „Začátek konce“ - slova, která to všechno pokazila.
----------------------------------------------------------------
„Takže tohle je konec?“
„Ne, to… ne.“
„Tak začátek konce…“ (pokus o úsměv)
.
„Přemýšlel jsem, co´s říkala.“
„Kdy?“
„O tom začátku konce…“
„Aha…“
„Asi máš pravdu.“
„Takže tohle je konec?“
„Dej mi čas na rozmyšlenou, prosím.“
.
„Tak už ses někam dopracoval?“
„Jo…“
„A?“
„Chtěl bych ti to říct osobně.“
„Kdy?“
„Až budu mít čas.“
.
„Pořád nemáš čas?“
„Učím se na maturu, promiň.“¨
„Ale já to chci vědět, ta nejistota je hrozná.“
„Ale takhle je to strašně neosobní.“
„Takže konec?“
„Je mi to líto… Pořád se učím, takže bych na tebe stejně neměl čas.“
„Jen kvůli maturitě?“
(Lež… Ani pozdější omluva tohle neomlouvá. Mohl´s to říct na rovinu…)
„Jo.“
„Nic jinýho v tom není?“
„Ne…“
„Hmm…“
„Pořád brečíš?“
„Ne, já nikdy…“
„Takže jo… Nebreč, člověk jako já to za to nestojí.“
„Co ty o tom víš…“
----------------------------------------------------------------
Vybavuji si slova, kterými jsi mi říkal, části písniček, které jsi mi posílal před spaním s přáním ´sladké sny miláčku´, Tvoje měkké pohledy, nesmělé úsměvy a taky Tvůj hádavý výraz, když jsme se přeli o to, kdo koho má víc rád. Možná o tom ani nevíš, ale vždycky, když jsme se škádlili slovními potyčkami, mírně jsi nadzvedl bradu, a tak sladce jsi tím dával najevo, že jsem jen malá holka co si dovoluje na kluka, co je o dva roky starší. A pak Ti úplně změkl pohled. Ještě nikdy jsem něco takového neviděla, je to nepopsatelný zážitek, ze kterého se mi vždycky podlamovala kolena a ty´s mi to nikdy nechtěl věřit. Tak jako jsi mi nechtěl věřit, že v kvádru Ti to strašně sluší a že jsi to nejcennější co na světě mám.
Věř mi, že tohle pořád strašně bolí, a že tu budu vždycky jenom pro Tebe. Kdykoliv se ten tvůj měkký pohled bude chtít setkat s mým - on ví, kde mě najít. Snad také Tvoje srdce nezapomnělo cestu k mému. Protože ta moje je Tobě otevřená napořád.
821