Kudy ven?

Den co den se děsím sama sebe. Nemůžu spát, nemůžu bdít, je to otřesný!!!
Kolikrát se někomu z vás zdál sen? A kolikrát se někomu z vás zdál zlý sen? Tak zlý, že jste se budili zpocení, unavení jako po maratonu a neschopni hodit jej za hlavu?
Představte si, že přijdete domů ztahaný ze školy, učíte se na tři písemky na další den, chcete si jít v deset lehnout, ale pak si uvědomíte, co vás čeká. Najednou se postel promění v mučící skřipec a televize ve vedlejším pokoji se zdá jako dokonalá alternativa. Co na tom, že jste ospalí, zmožení a nespali jste pořádně už několik dní? Všechno je najednou lepší jak spánek. Nebo bych spíš měla napsat další trápení a noc plná nočních děsů?
Nevím čím to je. Začalo to asi před dvěma týdny. Neříkám, že mě nenapadá ani jeden důvod,. Proč mi podvědomí řve jako na poplach a snaží se na něco upozornit, ale popravdě nic z toho, čím se poslední dny trápím není tak moc důležité, abych kvůli tomu nemohla spát. Vždyť co se pro mě zdá problémem je pro jiné úplně normální. Hodně dětí je týraných, zneužívaných, nedostávají najíst, žijou v nehygienických podmínkách – a já? Mám přece všechno. Tak proč jsem věčně s něčím nespokojená !
Když se mi zdál ten první sen – byl neskonale dlouhý a celou dobu jsem stála ve svém dětském pokoi, pod nohama mi ležely tři mrtvoly, v ruce jsem držela zkrvavený nůž, ve vedlejším pokoji byla ještě jedna živá osoba a já uvažovala, co mám dělat. Zabila jsem všechny v sebeobraně, ale posledního jsem zabít nechtěla. Věděla jsem, že mi nic neudělá, ale bála jsem se, že mě udá. Co mám teda dělat ptala jsem se pořád sama sebe… Nakonec mi svitla před očima představa, že když zabiju i toho posledního, stejně to pak budu muset říct mámě – začala jsem si představovat, co jí asi tak mám říct a jak jsem si v tom snu pomalu ale jistě uvědomovala, jak je to těžké a že žít s vraždami na svědomí je na mě moc velká tíha. Nakonec jsem se v tom snu rozhodla pro sebevraždu, napřáhla ruku a chtěla si jí s nožem vrazit do břicha, ale probudila jsem se.
Až do dvanácti hodin jsem si na sen ani nevzpomněla. Než dávali v televizi nějakou kriminálku a já zaslechla větu : „Nedokážu si představit, že by někoho zabila…“ Uvědomila jsem si, co se mi zdálo a jak jsem si spolu se snem vybavila i ten ohavný pocit, málem jsem se rozplakala.
Tak fajn, zlý sen, řekla jsem si, čas od času se člověku může zdát i něco špatného, ale to jsem ještě netušila, že to bude noc co noc nějaká noční můra. Další den jsem byla na táboře s partou lidí, která na mě byla pořád zlá, psychicky mě týrali, jako by se mi za něco mstili. Já na ně byla úplně milá a oni se mi pořád takhle opláceli. Nechápala jsem až do tý doby, kdy jsem ve snu spatřila záznamy ze starých pomyslných videí, kde jsem byla strašně zlá nafoukaná kráva, který si nikoho neváží a každého ponižuje. Když jsem se vzbudila, bylo mi ze sebe zase zle. Jinak než den před tím, ale nemohla jsem se snu po celý den zbavit. Přemýšlela jsem, zda-li to má spojitost s reálným světem a jestli jsem teď taky milá zatímco v minulosti jsem byla taková bestie.
A bylo to den ode dne horš, spala jsem míň a míň hodin, budila jsem se čím dál tím častěji. Všechny sny poukazovali na moje smyšlené špatné (až přešpatnělé) vlastnosti. Měly za úkol mě donutit přemýšlet o nich a celkem se jim to dařilo. Každý den jsem měla ze sebe dost zlý pocit.
Nyní jsem ž dva dny v kuse nespala. Bojím se usnout. Bojím se svého vlastního podvědomí. 4ím to je, to doopravdy netuším. Naši se poslední obou sice trošku hádaj, ale to by se mi pak nezdálo o mých vadách. Sice byly i sny, kdy se mě naši zřekli, přátelé nechtěli mít nic společnýho a podobně, ale vždy jsem si za to mohla sama.
Kudy tedy ven z tohohle začarovaného kruhu? Jak ven z toho hororu?
Dneska je venku tak krásně.Příjemná chladná noc s lehkým vánkem. Měsíc září, hvězdy svítí a v dáli slyším ruch aut. Jakože ho slyším? Otevřela jsem totiž okno. Jak mám uniknout z těch zničujících nocí než se jim odevzdat? Odevzdat se právě téhle noci, stačí jen vylézt na parapet, nadechnout se čerstvého vzduchu a odrazit se…