Věděla,že prohraje

Zavírali se jí oči-usínala?Ležela a přístroje hlídali její život.Pomalu vyhasínal-věděla to.Smířila se s osudem(se smrtí).Nebála se jí,neměla strach,už ani necítila bolest.Raději nepočítala dny strávené na nemocničním lůžku-nejspíš své poslední.Dny,hodiny,minuty připadaly jí tak strašně dlouhé(čekání na smrt) a zároveň tak strašně krátké.Dnem a dnem se přibližovala smrti.Vždy je naděje!!Slyší to pořád dokola.Ale ona už ví,že žádnou nemá.Není,už nic co by jí zachránilo-dalo šanci normálně žít.Radovat se z maličkostí,užívat si lásku,ale i zklamání,které k životu patří.Žít jako normální,obyčejná holka.Přání,které měla,ale nikdy ho nevyřkla nahlas.Proč vlastně?Když ví,že se nikdy nesplní.Hroutí se jí život pod rukama a ona s tím nemůže nic udělat-nikdo s tím,už nic neudělá.Všichni jen přihlížejí na to,jak umírá.Doktoři,rodina,přátelé,příbuzní hledí do tváře dívky,která už nemá moc času.Hledí do tváře
(dcery,sestry,kamarádky,sestřenice,neteře) – v které vidí slzy,ale ne strach.Stékají a smáčejí tolikrát,již vyměněný nemocniční povlak polštáře.Jak dlouho,už tu vlastně leží?Měsíc,dva?Už ani sama neví nebo radši ani vědět nechce.
Otevře oči a vedle postele sedí nějaký kluk.Přes zaslzené oči pořádně ani nevidí.Snaží se zaostřit a rozpoznat to vlastně vůbec je.

„Ahoj sestřičko…tak co jak ti je?“
„Ahoj“ hlesne hlasem,je vyčerpaná.Nemoc během pár dní zesílila na maximum.
„Copak je ti hodně špatně?Nemám zavolat doktora?
„Nee-e nikoho nevolej prosím.“Slova,která působí námahu a stojí jí tolik úsilí.
„Dobře…“Chytí jí za ruku a snaží se pokusit o úsměv.
„Už za chvíli bude konec,cítím to…tak proč nemám strach,proč bratříčku?Slova v,kterých je neskutečně bolesti se rozléhají pokojem.
Ten pohled ho ničí,leží tam tak bezbranně a on jí nemůže nijak pomoci.Jeho oči trpí pohledem,který vyvolává slzy,lítost,strach a bolest.Vždy jí chránil,stál za ní nedovolil,aby jí někdo ublížil a teď?Proč jí nedokázal ochránit.
„Takhle nemluv jasný!!!Ty to dokážeš…nemáš proč mít strach!“Slzy stékaly po jeho tváři.Lhal sám sobě,věděl stejně dobře,jako ona,že už to nic nezmění.
„Neplakej,bráško…..není se čeho bát…už není čas na strach.Je pozdě a všichni to víme.“Její hlas slovo od slova slábl. „Zavolej mámě a tátovi chci,aby tu byly semnou prosím,ale zůstaň u mě.Nenechávej mě samotnou.“
„A…..ano.,,,neboj se sestřičko.Nikdy tě nenechám samotnou.Nikdy nebudeš sama.“
„Děkuji….“Hlas byl čím dál tím slabší.
„Vydrž….nenechávej mě tu….no tak sestřičko.Máma s tátou tu jsou za chvíli.“
„ ……………“ Je tak vyčerpaná,že už se nezmůže ani na poslední děkovná slova.Chce,ale nemůže mu říct,jak moc ho má ráda a že nikdy nezapomene a bude čekat.

Stojí u ní,tiskne jí ruku,a pláče.Hledí jí do tváře.Je tak mladá,chladná a ten výraz.Hledí do tváře své mladší sestřičce,která ho právě opouští.Oba to vědí.Vzdaluje si jí,vidí rozmazaně, zavírají se jí oči-usíná? Ne umírá!!!!Pomalu cítí úlevu a přístroje co hlídají její život oznamují,že pomalu,ale jistě prohrává.Bojovala,ale nedostala šanci na vítěztví.Nemohla dokázat,jak je silná a že umí bojovat. Malý nemocniční pokoj,který jí byl už pár měsíců domovem.Nemocniční lůžko na ,kterém za chvíli zbude jen prázdné místo.

„Už je pozdě……“Zavzlyká uplakaný chlapec rodičům,kteří přijeli příliš pozdě.Nebyly sní,když odcházela a ona si to tolik přála.
„Neeee“ Rozléhá se pokojem bezmocný křik matky.Stojí u postele a hledí na svou dcerušku co prohrála nad zákeřnou nemocí.Hroutí se k zemi a omdlévá.Neunáší pohled,který potvrzuje smrt o které všichni věděli,že přijde.