Falešná naděje

Seděla u stolu a ani se nehnula. Dívala se po ostatních holkách. Všechny jedly. Některé sice se zjevným odporem, ale jedly. Zato ona se svého talíře ani nedotkla. I přesto v ruce svírala vidličku, ale to jen aby se neřeklo... Neměla hlad. Kolikrát jim to ještě měla opakovat? Ale nikdo jí tady neposlouchal. Proto už radši neříkala vůbec nic. Celé dny mlčela. Mohla jim vysvětlovat od rána do večera, že hlad nemá a jíst vážně nechce, ale oni ji stejně vždycky nakonec přinutili sníst téměř celou porci. Celou porci! Kolik to má sakra všechno kalorií?? Kdyby to tak mohla alespoň vyzvracet! Ale přísně je kontrolovali. Vždyť bude za chvíli zase jako bečka! I když to zřejmě bylo to jediné, o co jim všem šlo... Aby byla zase tlustá a všichni se jí posmívali. Tak moc si přála, aby byla odtud zase venku! Nechtěla už trčet v téhle... léčebně... nemocnici... nebo jak tomu vůbec říkali. Nemocnice?? Vždyť ona nebyla nemocná! Připadala si tu spíš jako v blázinci než jako v nemocnici... Neměla tu vlastně co dělat. Žádné problémy neměla, byla se svou váhou přece spokojená! Hubená sice byla, ale byla na to hrdá. Vždycky toužila zhubnout! Nebyla žádná anorektička, jak všichni říkali... To spíš oni by se měli léčit, ne ona! Zoufale chtěla pryč. Ale co vlastně bude dělat tam venku? V tom světě, ve kterém už na ní nikomu nezáleží. Všichni se k ní obrátili zády, když začala hubnout... A to si myslela, že to bude naopak! Že bude oblíbenější... Ale kdepak. Všechny je ztratila. Všechny do jednoho. Její takzvané nejlepší kámošky Naďu a Lucku. Romana, kamaráda, kterého brala spíš jako svého staršího bratra. A nakonec Michala. Michala, kvůli kterému to vlastně celé začalo. To kvůli němu přestala jíst. Byla ochotná udělat cokoliv, aby se mu konečně zalíbila. Jak si jen mohla myslet, že jako hubenou jí bude mít radši? Tolik jí ranil, když se jí vysmál, že s „kostrou“ chodit nebude! A ona ho přitom měla tak ráda... Teď tu seděla v té zatracené léčebně u stolu, na němž leželo dosud nedotčené jídlo, v ruce držela vidličku a po tváři jí pomalu stékala slza. Proč jenom s tou příšernou dietou začínala?? Michal jí za to přece nestál! Jenže to tenkrát nevěděla... Nevěděla ani to, že se na ní všichni vykašlou, když přestane jíst... Ani se za ní nepřišli podívat. To, že nepřijde Michal, jí bylo jasné. Ale co Naďa, Lucka a Roman? A dokonce se jí neozvali ani rodiče. Ani jednou jedinkrát. Bylo jim všem jedno, co s ní bude. Kdyby se dozvěděli, že zemřela, možná by kvůli ní ani nebrečeli. Vlastně už pro ně byla mrtvá dávno. Napadlo jí, že by bylo nejlepší to celé skončit. Kolikrát už přemýšlela o sebevraždě? Nejspíš by to dávno udělala, kdyby neměla strach. Strach ze smrti... Nenáviděla se za to, jak byla zbabělá! Jenom prodlužovala svoje trápení. Vždyť už neměla proč žít... Musí to udělat... Co nejdřív... Věděla to. Najednou si uvědomila, že pořád sedí u stolu a brečí. Ani si nevšimla, že si k ní přisedla Pavla a teď jí upřeně pozoruje. Pavla byla jedna z těch, co tu na ně dohlíželi, aby jedly. Ale snad jako jediná tady měla pro ty holky pochopení. „No tak, zlato, nebreč. Všechno bude zase dobrý, uvidíš...“ konejšila jí Pavla a povzbudivě se na ní usmála. Ona jen zavrtěla hlavou. Nic už nebude dobrý, věděla to. „Hele, něco ti povím. Když budeš statečná a všechno sníš, čeká tu na tebe překvapení,“ mrkla na ní Pavla. Pche, nestála o jejich překvapení! Když to sní, bude se možná smět dívat na televizi, ale to bylo to poslední, na co měla náladu. Žádné jejich překvapení jí nemůže potěšit... Pavla jako by přesně věděla, co se jí honí hlavou. „Věř mi, bude to něco speciálního. A mám dojem, že ti to udělá radost. Nebo snad netoužíš po návštěvě?“ Návštěva? Slyšela dobře? „C co? Někdo ž že se na mě p přišel p podívat?“ vykoktala mezi vzlyky, neboť stále ještě nepřestala plakat. „No jasně,“ mrkla na ní Pavla. „Tak honem jez, ať ti ta návštěva neuteče...“ To jí nemusela říkat dvakrát. Ani nevěděla jak, ale obsah talíře v ní najednou zmizel rychlostí blesku. Teď jí bylo jedno, kolik kalorií do sebe dostala. Někdo si na ní vzpomněl a to bylo mnohem důležitější! Jakmile dojedla, utřela si slzy a pospíchala z jídelny. Moc chtěla vědět, koho spatří... Konečně ji uviděla. Naďu. Byla neuvěřitelně šťastná, že se na ní přece jenom nevykašlala a přišla, ale nebyla vůbec schopná slova. Místo toho začala opět brečet. Tentokrát však dojetím. Nebo jí snad opět přišlo líto, jak se k ní Naďa za poslední měsíce chovala? „Ahoj, Jani“ hlesla tiše Naďa. „Já chápu, že asi nejsi moc ráda, že mě vidíš... Vím, že jsem ti moc ublížila...“ Po celou dobu, co mluvila, se Naďa dívala do země. „N ne, to se p pleteš, jsem náhodou m moc ráda, ž že jsi tady. F fakt.“ „Vlastně jsem přišla, abych se ti omluvila... Byla jsem hrozná kámoška. Vůbec jsem ti nepomáhala, nevyslechla jsem tě... Prostě jsem se na tebe vykašlala. Promiň.“ Řekla promiň! To, na co celou tu dobu Jana čekala. Usmála se a objala Naďu. „Strašně jsi mi chyběla, Nadi.“ „Ty mně taky, ani nevíš jak moc. Mám tě ráda.“ Najednou se všechno zdálo veselejší. Alespoň jednomu člověku ve vesmíru na ní záleželo! I ta děsná léčebna jí hned připadala hezčí. Možná to tady přečká... Možná ještě bude chtít žít... Když se rozloučila s Naďou, zavřela se v pokoji a dívala se z okna. A pak dole na chodníku uviděla Naďu odcházet. Ale nešla sama. Šla ruku v ruce s... Michalem. Jak jí to jenom mohla udělat?? Ta mrcha! A to se zrovna před chvílí udobřily! Vztekle sebou praštila na postel a nahlas se rozbrečela. Teď už byla rozhodnutá. Nemělo cenu to protahovat. Byla v pokoji sama, věděla, že teď je ten nejvhodnější okamžik... Vstala a přešla k nočnímu stolku její spolubydlící. Moc dobře věděla, že tam najde, co hledá. Holka, co s ní sdílela pokoj totiž trpěla sebepoškozováním. Po chvíli skutečně vytáhla žiletku. Najednou už nebyla zbabělá. Naopak – zoufale to toužila udělat. Všechno už jí bylo jedno... Setřela si z obličeje poslední slzu. Chtěla umřít jako statečná... Řízla se. Věděla, že tam, kam se chystala odejít, jí bude líp...