Přání

„Ty vločky už mě štvou!“prohodil jsem sám k sobě, šlapajíc ulicí zpět do svého bytu. Hlavou se mi rojily nejrůznější myšlenky. Pohádali jsme se s přítelkyní, kvůli našemu společnému bydlení. Ona začala propočítávat, jak velké budeme mít výdaje a že to asi neutáhneme. Trochu mě to urazilo protože mi to přišlo jako necílená narážka na můj nízký plat. Okolo šel chlapec, možná 11 – 12 let. Zastavil se, aby se mě na něco zeptal, ale když viděl jak se tvářím tak šel raději dál. Chodili jsme spolu se Sárou už 6 let. Tohle byla první hádka a jsem docela rád že přišla až po 6. letech. Sarah Drydenová je 26letá učitelka na 1. stupni základní školy. Hnědé vlasy, malé, úzké rty, modro - zelené oči. Je to moc pohledná dívka, milá, hodná, ale jako všichni má své mouchy. Občas má velice nemilé deprese, kdy je každý proti ní a nikdo jí nemá rád. To je jedna ze dvou chyb, které mi na ní vadí. Ta druhá je pití. Moc nepije, dokonce ani tvrdé, ale jakmile se opije, tak je docela vulgární. To už jsme si vyjasnili a v mé přítomnosti nepije tolik, aby se opila a potom vyváděla. Jsem rád že kvůli mě dělá něco, co by neudělala kvůli nikomu jinému. Kvůli ní jsme se však také hodně změnil. Úplně jsem přestal používat vulgarismy, které jí byli proti srsti a přestal se stýkat se spoustou přátel, o kterých tvrdila že s nimi nemám moc společného. Svou rodinu jsem neviděl už 4 roky. Matka se přestěhovala s otcem do Canady kvůli jeho práci. Už si dokonce ani nepamatuji co dělá. S matkou i otcem jsem v kontaktu tak 1,2x do měsíce. Voláme si, posíláme maily a občas i dopisy. Bratr jel také za prací do ciziny. Odjel asi měsíc po mámě a tátovi do Londýna. Už dva roky jsem o něm neslyšel.Brácha nikdy nebyl na psaní a rodina ho moc nezajímala. S čvachtavým zvukem jsem zamyšleně šlápl do sněhové břečky. Zítra skočím za Sárou s pořádnou kyticí a budu se snažit dát náš vztah opět do hromady. „Dobrý“oslovil mě chlapec, zrovna když jsem stál přede svými dvěřmi ve svém domě. Byl vysoký, celý v černém a hleděl na mě krvavýma očima. V tu chvíli mě napadlo jestli není na drogách. Něco jsem mu zamumlal na pozdrav a odemkl dveře svého 3+1. Shodil jsem kabát a okamžitě jsem zamířil k ledničce. Od rána jsem nic nejedl. Vytáhl jsem nějakou zeleninu a pečivo a přemýšlejíc nad zítřkem se dal do jídla.
Po jídle mě docela přemohla únava, tak jsem se tedy odebral do obývacího pokoje kde jsem ležíc na gauči před zapnutou televizí očekával spánek. Pracuji ve velké softwarové firmě kde ovšem pouze vyřizuji telefonáty a radím lidem jak s programem komunikovat. Naštěstí je krátce po vánocích a já mám dovolenou. Ještě tři klidné dny. Vzbudil jsem se kolem osmé hodiny. Vkráčel jsem do koupelny a důkladně si omyl obličej. Snídaně se velmi podobala večeři a obědvám pouze se Sárou. Když jsem sám tak se mi do složitého vaření příliš nechce. Dopoledne jsem strávil před televizí a po „obědě“ jsem vyrazil. Seznámili jsme se na nový rok, proto jsem koupil pět rudých růží, za každý den který zbývá do našeho výročí. Ozdobeno to bylo růžovou stužkou a papírem, který mi připomínal krepový. Koupil jsem ji také plyšáka, jelikož plyšáky zbožňuje. Béžový psíček s hnědým čumákem, hnědýma tlapkama a ušima by mi mohl pomoct vše urovnat. Napadlo mě že bych jí měl zavolat, ale pak jsem si řekl že bude lepší ji překvapit. Otevřel jsem branku domu, kde bydlela, když její rodiče zesnuli. Stlačil jsem zvonek a připravoval si úvodní větu. Dveře se pomalu otevřeli, ale Sára to nebyla. Muž měl černou uniformu a zlatý, blýskavý odznak. Trochu neklidně jsem se ho zeptal co tam dělá. Policista se podíval na kytici a dal mi ruku kolem ramen. „Stala se příšerná věc.“řekl a mě naskočila na zádech husí kůže. „Někdo se sem večer vloupal a“...V tu chvíli kolem nás projeli dva muži s pojízdným lehátkem, na kterém bylo něco v černém pytli. Docházelo mi to pomalu, ale jistě. Začali se mi zaplavovat oči slzami. „Chcete snad říct že Sára je mrtvá? Je mi to líto“ řekl policista tónem který jasně naznačoval že je mu to jedno. Šel jsem okamžitě do obývacího pokoje, což jsem neměl dělat. Na podlaze byla velká krvavá kaluž, tak nepodobná tomu co vídávám ve filmech. Na podlaze jsem si všiml rýh, které tak předtím nebyly. Jak jsem se později dozvěděl byly to stopy po dopadu sekyry. Policista, jenž mě tak vřele uvítal mě odvedl do vozu a jel se mnou na policejní stanici na výslech. Z cesty si nic nepamatuji. Když mě vyslýchali, pořád jsem měl u sebe psíčka i kytici. Nechtěl jsem je pustit, jako kdybych se smířil s tím že zemřela, když je pustím. Měli spoustu dotazů, na které jsem pomalu ani neměl sílu odpovídat. Jestli beru drogy, kde jsem včera byl atd. Chtěli mě dát do cely předběžného zadržení, ale neměli žádné důkazy že jsem ji zabil, stejně jako nebyli žádné důkazy že jsem ji nezabil. V sousedním domě slyšela taková stařena naší hádku a hned to policii řekla. Proto jsem asi hlavní podezdřelý. Po té spoustě zbytečných a pitomých dotazů, které mi šly jedním uchem tam a druhým ven mě pustili. Někdo se mě zeptal, jestli nechci někam odvézt. Odmítl jsem a stále třímajíc plyšáka v levé ruce a kytici z růží v pravé vykročil do vánice, které se mezitím semlela. Nevěděl jsem kam jdu, ani kudy. Prostě jsem šel.

O Sářině smrti se psalo v novinách jako o jednom z nejbrutálnějších zločinů posledních let. Zmínili se tam ve dvou větách i o mě. Popsali mě jako nevyrovnaného, na drogách závislého vraha, který byl tak mazaný že nezanechal jedinou stopu. Je to už měsíc a já nepociťuji že by čas něco léčil. Je to každým dnem horší a horší. Pořád si připomínám že kdybychom se nehádali, mohl jsem s ní být přes večer a dokázal bych ji ochránit. Nebo bych byl alespoň mrtvý já. Přemýšlel jsem i nad tím, kdo ji mohl chtít ublížit. Sedíc v obýváku jsem nepřítomně hleděl na televizi, ačkoli jsem ji vůbec nevnímal. Byl jsem opět ve své jiné realitě, kde je vše jak má být a já bydlím se Sárou. Nemám tušení jak se s tím vyrovnat. Včera za mnou ve spaní přišla Sára. Měla bílé šaty a rukavičky. Nehýbala se a já se na ní jenom díval. Připadalo mi to nekonečně dlouhé a krásné. Nechtěl jsem se probudit.

V posledních dnech se mi o Sáře sdá stále častěji. Chodím spát 4x denně a doufám že jí uvidím. Vždy na konci snu se Sára otočí a pomalu za chůze mizí ve tmě. Jednou jsem šel za ní. Ocitl jsem se před velkými železnými dveřmi které nešli otevřít, ačkoli jsem to ani nezkusil. Když jsem se vzbudil, měl jsem jedinou touhu. Opět usnout a být s ní. Zavřel jsem oči a opět usnul. Koukal jsem na ní, pořád dokola a stejně jsem se na ni dost nevynadíval. Konečně jsem šel k ní. Stiskla mi ruku a jemně naznačila, abych šel s ní. Prošli jsme těmi dveřmi a za nimi byla pouze temnota, já a Sára.
„Měl by jsi už jít“. Řekla a pustila mou ruku.
„Musím?“Zeptal jsem se a opět jí chytil za ruku.
„Měl by jsi být někde jinde“.
„Nikde jinde být nechci“.

O pár dní později bylo nalezeno tělo muže, jež podle všeho zabil Sarah Drydenovou. Ležel na sedačce před zapnutou televizí. V patologické zprávě byla udána příčina smrti jako srdeční zástava. Podle doktorů je nemožné, aby 32 letý muž v poměrně dobré fyzické kondici zemřel přirozenou smrtí.

Říká se že když si něco opravdu přeješ, tak se to splní.