ve frontě na štěstí

vzduch voněl kouřem, promarněný touhy se usazovaly u stropu a víno odhalovalo pravdy, který bolely. než stihla řasenka zreagovat s několika kapkama slaný vody za vzniku černýho fleku na polštáři, poprosila ho, aby ji objal, a on to udělal, na tom není nic zvláštního. vždycky dělal všechno, co chtěla, ale ona to neviděla. /řekni mi teď, proč ráda to kazíš, vždyť tenhleten svět mohl bejt náš/ a tak si leželi v náručí a na malou chvilku se zase všechno zdálo bejt olrajt. a tak dál.
- - -
v autobuse na sedadle za ní seděli dva milenci. lezly jí na nervy šíleným způsobem a jako naschvál (ale jak taky jinak) měla vybitou baterku v empé.
"až se vrátíme domů, tak půjdeme s pejskem, jo?" řekl milenec a ona zarejvala nehty do sedačky. a když se zeptal, co si udělají k obědu /miláčku/, zatočila se jí hlava a musela okamžitě ven. vystoupila a chtělo se jí strašně nahlas křičet, jenže stála na sídlišti plnym lidí a nebyla zrovna ten typ, kterej potřebuje budit pozornost. tak to odložila na jindy /né, teď né/ a dusila to v sobě jako zeleninu na pánvi, to jí šlo dobře jako málokomu. léta praxe, usmála se hořce a ač to nedělá, poprosila holku na lavičce o cigáro a oheň. pak sebou plácla na obrubník, vytáhla z tašky blok a zahryzla se do tužky.
- - -
"ale ale... co to nevidí oko mé modravé?"
"ježiš ahoj!" vyskočila, trochu zavrávorala a vrhla se příchozímu kolem krku. na to nebyl úplně připravenej (ani ona ne), ale měl z toho (pocit, jakej zažíval jenom s ní) takovou hrozně zvláštní radost.
"co tě sem přivádí?"
"omyl" řekla prostě, protože věděla, že ví, jak nerada cokoliv vysvětluje, obzvlášť v nikotinový náladě. to se stávalo výjimečně a taky ne bezdůvodně. dokonce nemusel ani koukat na zbytky jejích nehtů, aby poznal, že se něco děje.
"sem tu károu, chceš hodit někam do města, ty omyle?"
"chci," kejvla a byla ráda, že ho má, i když trochu jinak, než dřív.
- - -
lidi stojí ve frontě na štěstí
strachy už radši vůbec nic neříkají
upřeně hledí na barevný plakáty
a tiše si hlídají to co už dávno nemají
- - -
- - -
odvezl si ji automaticky k sobě do bytu, aniž by padlo jediný slovo. do žlutýho hrnečku s kafem jí vylil tři mlíčka (tak, jak to měla ráda), aniž by padlo jediný slovo, a do přehrávače hodil made in valmez, aniž by padlo jediný slovo. zavrtala se do deky až po bradu, pak se rozesmála s ironií sobě vlastní a pak se rozplakala.
otráveně si povzdychl a zavřel za sebou dveře, chtěla bejt sama.
- - -
- - -
vzduch voněl dušenou zeleninou a pravdy, který se topily ve sklence, dneska nebolely, ale ani nehřály. pokojem se vznášela spousta prázdnejch slov a ještě prázdnějších vět a v modrobílým hrnku chladlo už od snídaně hořký kafe bez mlíka.
- - -
stojíme oba ve frontě na štěstí
ale mám takovej pocit
že dneska, dneska nám zase nic nedají