Svět havranů.. Můj druhý svět..

Dívám se z okna. Stromy jsou zalité příjemnou načervenalou září umírajícího slunce. Umírá, aby se další den mohlo znovu zrodit. Stejně tak umírá i moje láska. Láska k tobě. Umírá a mě to bere s sebou. Stahuje mě to kamsi do nejčernějších hlubin, kde slunce jednou zašlo, avšak již nikdy nevyšlo na oblohu.
Je to tu tmavé, obklopují mě neznámé ševelící stíny. Kolem v lese se spadaným listím stále něco šustí – jako by někdo stále přecházel sem a tam na věčné nekonečné cestě skropené slzami. Jako by jeho jediným úkolem bylo mě neustále děsit.
Vysoko na nebi létají černí havrani, chladný zatuchlý vzduch je ostře přeřezáván jejich posměšným krákáním. Vím, že ten posměch patří mě.
Dívám se v tom světě na své ruce, jsou celé rudé od mojí krve. Nevím, co se mi stalo, jen cítím tu neskutečnou bolest. Z očí mi skane třpytivá slza. Pomalu padá po tváři, směrem k srdci.. Nebo spíš k něčemu, kde mé srdce kdysi bylo. Zlomilo se. Vypařilo se – zrovna jako ty. Odešlo společně s tebou. S tebou, který si byl tou mojí opravdovou láskou.
Každý prý ve svém životě jednou pozná tu svojí skutečnou, pravou, nehynoucí lásku.. U mě jsi to byl ty, proč jsem si to ale neuvědomila dřív? Ještě když jsme byli spolu? Proč ne? Proč jsem byla tehdy tak slepá a teď to najednou vidím tak jasně?
Stejně jasně jako tvojí tvář, pořád ji vidím před sebou. Bledou a nešťastnou.. A ta krev.. Všude ta krev.. Všude kolem tebe.. Proč?.. Nehty si zajíždím do svých paží.. Tady.. Tady je má krev.. Je to jako nějaká temné pouto.. A tvé rty..
Vidím tvé rty, co naposledy bezhlesně šeptají: „Miluju tě“… A další slzy – stejně jako tehdy.. Stékají mi černých dlouhých sametových šatech. Ne, já to nechci vidět.. Promiň mi.. Já už na to nemám sílu.. Stále tě miluju.. Miláčku můj.. Co se ti to jen stalo?.. Miluju tě..
„Miluju tě“, křičím tu, ale nikdo mě neslyší.. Jen havrani dál posměšně krákají, dál se mi vysmívají.. Nechci tu být.. Já chci za tebou..
Dívám se z okna. Venku je najednou úplná tma. Stromy se kymácejí ve větru. Dívám se na své holé paže, jsou celé poškrábané a rudé.. Po tváři mi teče potůček slz. Stírám ho hřbetem ruky. Zvedám se a vycházím ven do toho nečasu..
Je mi zima a mám co dělat, abych se vůbec udržela na nohou. Řádí snad hotový hurikán. Vím, že je to fakt pitomej nápad, ale jdu do lesa. Je to snad to nejhorší místo z těch, kam teď můžu jít. Nebo spíš nemůžu jít..
Ale co, vždycky jsem měla štěstí, přece se mi nic nestane.. A kdyby?.. Stejně je mi to jedno.. Na ničem mi už nezáleží..
Ležím.. Kde to jsem?.. Kolem je tma.. Ach ano, mám zavřené oči.. Chci je otevřít, ale stojí mě to nesmírnou námahu, přesto se mi to nakonec podaří.. Všude kolem je bílo.. Ležím na nějaký pro mě úplně neznámý posteli.. Kde to jsem?..
A najednou někoho vidím. Taky je v bílém, dívá se na mě a něco říká. Nerozumím mu. Snažím se zaostřit a všimnu si, že kolem je ještě asi pět dalších lidí.
„Těžké zranění, našli ji v lese. Na nohy jí spadl vyvrácený strom. Už nebude nejspíš nikdy chodit. Naděje je nepatrná.“..
Matně mi dochází, že to asi mluví o mně. Snažím se se zvednout, ale nedaří se mi to. Mého počínání si nikdo nevšiml, doktoři už odešli k dalším pacientům.
Vůbec necítím nohy – měli pravdu. Co když měli pravdu? Děsím se představy, že bych byla až do smrti upoutaná na posteli nebo na invalidním křesle.
Invalidním.. To je tak hnusný slovo..! Nechci být invalida! Chci chodit, chci běhat, cítit vítr ve vlasech
a smát se. Chci chodit na své milované procházky do přírody. Chci.. Chci..
Nechci dopadnout takhle! Proč jen jsem nebyla doma? Proč jen jsem někam lezla? Proč?
Jsem doma a dívám se z okna. Jsem tu ve společnosti mnoha nezodpovězených otázek. Otázek, na které mi nikdo nedá odpověď.. Ani nemůže..
Sedím v invalidním křesle, mé ruce si s něčím bezmyšlenkovitě hrají.. Zavírám oči. Zase jsem tu. Zase jsem nedobrovolně navštívila ten svůj Svět hrůz.
Vše je tu jako jindy. Snad jen ten vítr je najednou o něco silnější. Dívám se vzhůru na to černé, beznadějné nebe. Vysoko na něm létají černí havrani. Dívám se na ně pozorněji – každý z nich má bílým obvazem omotaný jeden pařát. Všimnou si mého pohledu a ihned zase začnou s tím svým posměšným koncertem, jehož věnování patří mně..
Ne, nesmím brečet. Nechci jim udělat tu radost. Vím, že právě po tomhle tak touží.. Nesmím..
Co jsou platné domluvy? Slzy zase smáčí moji tvář.. Prohrála jsem.. A ne jednu bitvu, ale celou válku. Už nemám sílu jít dál.. Už nemůžu. Došel mi dech i chuť.. Všechno.. Nic nezbylo..
Otvírám oči, v ruce pevně svírám tubu prášků na spaní. Je trochu vlhká od mých slz.. Hraju si s ní.. Převracím ji nahoru a dolů.. Nahoru, dolů.. Nahoru, dolů.. A ještě jednou..
Poslouchám ten zvuk přesýpajících se prášků. Tak trochu mi to připomíná písek v přesýpacích hodinách. Přesýpacích hodinách života – každý má ty svoje a já vím, že písek v těch mých už dochází.. Za chvíli dojde úplně.. A pak.. Kdoví, co bude pak..
Tak, ještě zapít. Nikdo mě tu nenajde. To až za hodně dlouho – řekla jsem všem, že odjíždím na nějaký rehabilitační program.. Do lázní.. Uvěřili mi, a tak mě tu teď nikdo hledat nebude..
Usínám.. Jsem tu zase. Zase v tom mým temným Světě strachu – avšak teď se usmívám.. Vím, že teď jsem tu konečně naposledy.. Konečně..
Usmívám se a rozhlížím se kolem sebe. Mí nebeští nepřátelé jen tupě zírají. Nemohou pochopit ten můj úsměv.. Vlastně kdoví, jestli něco takového vůbec kdy viděli..
Co je mi po nich?..
Najednou něco cítím.. Ten pocit se nedá k ničemu přirovnat. Dívám se na své bílé a zjizvené paže, které se postupně pokrývají černými pírky.. A ty se ještě prodlužují a mohutní.. Mám křídla.. Černá křídla.. Můj úsměv se ještě více rozšířil..
Máchám jimi, napřed jen slabě, pomalu a nejistě – pak však postupně přidávám..
Letím! Můj šťastný, a přitom čímsi tak posmutnělý, smích se nese ozvěnou a přehlušuje dokonce i to nepříjemné havraní krákání..
Letím kolem těch nenáviděných ptáků, kteří přede mnou ulétají do bezpečí; skrýt se.. Nevšímám si jich a letím stále nahoru; stále dál..
Pak mě najednou cosi oslňuje a já málem krkolomně spadnu.. Ohlížím se. To slunce opět konečně vychází v celé své kráse a síle.. Havrani už tu taky nejsou – místo nich tu zní libé veselé písničky pěnkav a slavíků, ze kterých čiší nová naděje, nová příležitost.. Stíny zmizely.. Květiny rozkvetly a prosytily, nyní už teplý, vzduch svou příjemnou vůní..
Škoda jen, že já si tuhle krásu už neužiju. Máchnu perutěmi silněji a najednou jsem před jakousi zdobnou zlatou, umně a složitě tepanou branou. Sama od sebe se přede mnou otvírá a já vstupuji dovnitř..
První, co vidím je tvoje tvář. Šťastná, usmívající se tvář.. Rozevíráš svou náruč a já do ní bez obav skáču..
„Miluju tě“, šeptám bezhlesně, ani nevím proč, ale zato vím, že rozumíš. Bylo tomu tak vždycky. A bude tomu tak už navěky..