Velký holky nepláčou

Usmál se na mě. Já mu úsměv oplatila, ačkoliv mi do smíchu vůbec nebylo. Přesněji... bylo mi spíš do pláče. Pro něj se dnešek nijak nelišil od těch ostatních dnů. Ale já věděla, že od zítřka už bude všechno úplně jinak. Že dnes jsme spolu naposledy. Bylo mi ho trochu líto, když tu se mnou tak v klidu seděl a zamilovaně mě pozoroval. Snad dokonce plánoval, že spolu zůstaneme dlouho... a že se třeba jednoho dne vezmeme. Kdyby jenom tušil... Ne, nechtěla jsem na to myslet! Ze všech sil jsem se snažila užít si tu poslední chvíli, kdy jsme spolu, ale nedokázala jsem to. Jediné štěstí že se umím celkem dobře přetvařovat. Vždyť on se zdál být tak šťastný, když byl se mnou... Večer jsem vedle něj ulehla jako obvykle. Usnul téměř okamžitě, zato mě pronásledovaly děsivé myšlenky dlouho do noci. Jak mu to jenom můžu udělat? Otázka, která strašila v mé hlavě už pěkných pár týdnů... Problém je, že odpověď jsem zatím nenašla. A proč jsem vlastně tak zbabělá a všechno jsem mu to neřekla? Určitě by to pochopil. Nebo snad ne? Možná mě až příliš miluje... Ne, to bych prostě neunesla, říct mu to a pak se dívat na to, jak se kvůli mě trápí. Na to, jak jsem ho ranila... Tak ráda bych mu všechno vysvětlila... Ale nejde to. Nezvládnu to. Jen tak zničehonic mu oznámit, že ho opouštím... A ať si to nebere osobně. Opravdu to s ním nemá nic společného. Kdo by taky opouštěl někoho, kdo ho zahrnuje tak velkou láskou? Hm, já. Jenže já už snad ani pořádně nevím, co chci. Ba ne. Právě naopak. Zrovna teď to konečně vím. Chci být sama. Jenom já. A nikdo jiný. Potřebuji teď hodně přemýšlet. Vyřešit si spoustu věcí. Osobních věcí. A s těmi se musím poprat sama. Ráno vstával na brigádu. Píchlo mě u srdce, když mi došlo, že tohle jsou ty poslední minuty. Naše společné poslední minuty. Poslední pusa na rozloučenou. A pak se zavřely dveře. Osaměla jsem. „Sbohem,“ zašeptala jsem už jen do hrobového ticha, které teď panovalo v bytě. Po tvářích mi tiše sklouzávaly slzy. Teprve teď jsem si uvědomila, jak moc mi bude chybět. Strašně. Ještě si to můžeš rozmyslet, našeptával mi hlásek někde uvnitř hlavy. Neodcházej a všechno bude jako dřív... Budete šťastní oba dva... Ne! Nešlo to, byla jsem rozhodnutá. Pomalu jem si sbalila všechny své věci. Potom jsem vzala malý kus papíru a... Co mu mám vlastně napsat? Po dlouhém váhání jsem napsala jediné slovo. „Promiň.“ Žádné vysvětlování. Možná to tak bude lepší. Položila jsem papír na stůl spolu s klíčemi od bytu, vzala své věci a vyšla ze dveří. Jakmile se za mnou dveře zabouchly, věděla jsem, že už si to nemůžu rozmyslet. Nemohla jsem se vrátit. Neměla jsem klíče. Jak bych mu asi vysvětlovala, proč tu stojím před jeho bytem se zabaleným kufrem v ruce a nemám klíče? Těžko. Cítila jsem, jak se mi oči opět zalévají slzami, proto jsem raději ihned vyrazila. Jen jsem šla. Vlastně jsem skoro ani nevěděla kam. Možná k rodičům... Ale ne teď, určitě by mě u nich hledal. Prostě jsem šla pořád dál a neohlížela se. Co jsem to proboha udělala? Ptala jsem se sama sebe asi po hodině cesty. Došla jsem na opuštěné místo za městem, kam jsem kdysi chodívala, když mi nebylo nejlíp. Proč jsem sakra tak sobecká?? Zklamala jsem ho. On mě miloval a já jsem odešla. Bez jediného vysvětlení. Vykašlala jsem se na něj, jen abych měla čas na sebe. Na svůj život... Do kterého on neměl patřit. Ano, jsem sobecká! Sobecká mrcha... Ale s tím už teď nic nenadělám. Posadila jsem se do trávy a se slzami v očích jsem pozorovala hejno ptáků kroužících nade mnou. Ne, nesmíš už plakat! Teď je čas být velká holka. A velký holky nepláčou...