Chaoticky beznadějná místnost smutku

Vítr hučí za okny, práská jimi. Člověk sedící u dřevěného stolu uprostřed místnosti třesoucíc se zimou v sobě skrývá strach, strach z větru, který v okamžiku rozrazí okna a vstoupí do místnosti, nastane chlad a chaos, rozhazí těch pár papírů, které má na stole a zkouší v nich číst, číst svou minulost, přítomnost a budoucnost, ale spíše mu připada, že zapomněl číst pro všechen ten strach.

Chaos ovládá jeho smysly!

Nevidí barvy, jen šeď!
Neslyší zvuky, jen nářky!
Necítí vůně, jen chlad!
Nedotýká se bežných věcí, jen samoty!

Bílé papíry lítají po místnosti, zmateně se po nich kouká, smutek v očích, beznaděj! Už nikdy je nechytne, už nikdy neudelá pořádek, protože právě v tomto okamžiku papíry vylétly oknem do světa a už se nikdy nevratí, ztratil sanci. Bude zit v chaosu, smutknu a beznadeji. Dál sedí na židly uprostřed místnosti, u stolu, schoulený v černém svetru s chaotickým výrazem a třesouc se zimou. Už navzdy!