Most mezi námi..loučím se

"Jen se schovej jak nejlíp můžeš!"
Nepochopený pohled a závoj havraních vlasů.
"Proč teď předstíráš, že jsi nic neviděla. Žádný ty chvíle si nepamatuješ? Neexistují..."
Očí prozradí vše, i když maj nádech falše.
Proč se směje?
Hloupá otázka. Vždycky se směje, ať už jsou skutečnosti jakoliv jasný.
Když je v úzkých tak se chichotá.
Nevím co skrývá...jaká bolest by mohla...
Nasadí zmatený výraz.
Zkouší mou trpělivost.
"Tohle je konec? Žásný společný sny?"
Můj poslední pokus o jedinou čistou odpověď.
"Co tím myslíš?"
Nervózně se usmívá.
Povzdychnu si..
"Tak jsme si to prošly, nikdy se nevrátíme. A nebudeme , už nikdy takoví jaký jsme byli."
"Nerozumím."
"No jasně.."
Ticho...
Přemýšlím. Žádný okamžik se nedá vrátit. I ty pocity jsou nepostřehnutelný. Sounáležitost, jakýsi porozumění a spříznění. Aspoň mě se to tak zdálo.
"Tak fajn. Musím, už jít. Uvídíme se zítra. měj se."
Odchází a já to ani nevnímám.
Ne, neuvidíme se. Tahle etapa skončila.
Pozdrav na chodbě se do přátelství nepočítá...
Marný jsou sliby zakrytý slzama.."Nikdy se nerozdělíme."
Co všechno se stane vlivem prázdnýho alkoholu...
Moje druhá půlka nepamatuje..
A já vlastně taky ne.
Ty falešně prosluněná černovlásko.
Je člověk dospělejší počtem lidí, které ztratil? Jestli je to pravda, nechci nikdy dospět...

Přátelství je hra, která nemá vítěze.
Sbohem.