/Tohle bylo naposled/

Opuštěné nádvoří starého hradu. Mnohé kameny z jeho dlažby byly už dávno pryč a zbyly po nich jen tmavé zející díry, ve kterých se úspěšně uchytl plevel. A nejen v nich, celé bylo zarostlé trávou a nejrůznějšími volně; divoce rostoucími rostlinami.
Působilo to tu velmi temně a depresivně, to mu však nevadilo. Miloval to tu. Bylo to totiž snad jediné místo na světě, o kterém věděl, že ho tu nikdy nikdo nevyruší. Nikdo z těch, koho znal, neměl taková místa rád. Nikdo to tu nejspíš ani neznal.. Nikdo..
Klečel tam v tom nejzazším koutku a zády se opíral o drolící se kamennou zeď. Černé, šikmo střižené, vlasy mu padaly do očí. Hlavu měl skloněnou a pohled mu směřoval na jeho staré tenisky. Rukou, na které měl četné kožené náramky s nejrůznějšími řetězy a hroty, si nervózně hrál s přívěskem zavěšeným na krku.
Zvedl pohled, na okamžik se zadíval do hlubin lesa před sebou, jako by na něco nebo snad někoho čekal, pak ovšem jen zavrtěl hlavou a sáhl pro cosi ve své kapse. Vyndal krabičku cigaret společně se zapalovačem.. Jednu si vytáhl a zapálil – byl to jeho zlozvyk, se kterým se už dlouho snažil skoncovat.. Byl to jeden z jeho zlozvyků..

Vydechl a kouř se kolem něj vznášel jako šedivá, pomalu se rozplývající, mlha. Pro něj tak uklidňující mlha..
Začal zkusmo škrtat zapalovačem.. Jen tak, z nudy..
/Z nudy dokáže člověk udělat hodně blbostí/, zaznělo mu kdesi u uší, ale asi to přeslechl..
Znovu škrtl a plamínek toho živého, nespoutaného ohně se rozzářil do pomalu houstnoucího šera. Díval se na něj a v jeho smutných očích se odrážely jeho dva druhové..
Najednou, jako by něčím veden; omámen, pozvedl svou druhou ruku a přiložil ji těsně k němu.. Nechal ji tam tak dlouho, než pocítil tu opravdovou bolest..
Po chvíli zapalovač – ten sebeničící nástroj – konečně odhodil kamsi daleko.. Stále ještě téměř poloviční cigareta se teď opuštěně válela po zemi..
Díval se na to zranění, které si právě způsobil.. Díky vlastní.. Čemu?.. Díky vlastní pitomosti.. Měl se ovládnout.. Měl se přece ovládnout!.. Nezvládl to.. Už zase..
Necítil nic jinýho než jen tu děsnou bolest – přesto se nevyhnul těmto myšlenkám, obviňujícím myšlenkám.. Viní sám sebe.. Je vinný.. Je neschopný.. !.. Do smaragdově zelených očí se mu vloudily slzy..
Jen tam tak seděl a čekal.. Čekal, až ta nesnesitelná bolest ustane.. Jen matně si uvědomoval, že tohle asi přehnal..
/Tohle bylo naposled/, slíbilo mu jeho podvědomí..
/Nebylo, vždyť to přece sám dobře víš/, ozval se najednou zcela jiný hlásek..
/Nevydržíš to. Už tolikrát si to přece zkoušel.. Vždycky to dopadlo stejně.. Vždycky jsi zklamal.. Ji jsi zklamal.. Ale víš co?.. Jen počkej.. Počkej, až si toho všimnou ostatní.. Někdo z kamarádů, v rodině nebo ve škole.. To budeš teprve litovat../, posměšný hlásek pokračoval – krutě a nelítostně..
Ne, to nesmí..
„Nesmí“, vykřikl najednou prudce do toho prázdna a zaťal ruce v pěst..
„Nesmí, nikdo o tom nesmí vědět.. Směla jen ona.. Smí jen ona.. Nikdo.. Nemůže..“, byl jako omámený – snad za to mohla ta bolest.. Po tváři mu už stékaly slzy. Slzy bolu a smutku; nesmírného žalu.. Bolesti fyzické i psychické..
Ne, nestyděl se za ně – stejně tady ani neměl před kým.. A vlastně.. I kdyby tu někdo byl, nezáleželo by mu na tom.. Na ničem už mu nezáleželo.. Na nikom.. Jen snad na dávno mrtvém štěstí..
To „Štěstí“, byla ona. Ta jedna jediná osoba, která mu rozumněla.. Kterou tak moc miloval.. Víc než celej svůj zničenej život.. Jedna jediná osoba, která už tu nebyla. Odešla.. Navždy.. Zmizela v řečišti nenávratna, odkud není cesty zpět.. A ona se rozhodla jím projít, i když to věděla.. Věděla, že zpátky to už nepůjde.. Nikdy..
Bezděky si opět přejel rukou po přívěsku na krku – bylo to malé ozdobné stříbrné srdíčko.. Nebo přesněji – pouze jedna jeho polovina.. Tu druhou měla ona.. Nebo už ne? Nevěděl..
Avšak co věděl přesně bylo, že polovinu jeho vlastního skutečného srdce měla stále při sobě.. Odešla mu společně s ní.. Za ní.. Zmizela, spolu s ní.. Ví, že ani jednu z nich už neuvidí.. Byl to jeho dar pro ni.. Poslední dar, věčný dar..
Pamatoval si, jak za ním přišla a dala mu ten důkaz své lásky. Řekla mu tehdy, že takhle budou již navěky patřit k sobě.. Nikdo je nemůže rozdělit.. Nerozdělí..
Sám pořádně nevěděl proč, ale ta myšlenka se mu líbila. Miloval ji. Miloval ji nadevše.. Byla středem jeho života.. Udělal by pro ni cokoli.. Vyplnil by bez váhání každé její přání, třeba jen pro její úsměv.. Úsměv na její rozzářené, překrásné tváři.. Chtěl, aby byla tou nejšťastnější osobou na světě.. S ním..
..Ale nepodařilo se mu to.. V jeho přítomnosti sice byla šťastná a bezstarostná, ale když byla sama..
On ji neznal nešťastnou a ztracenou, smutnou.. Snad ji tak nechtěl znát.. Přál si vzít všechny její problémy na svá bedra.. Jeho i její problémy.. Problémy všech známých, kteří se bůhvíproč chodili převážně svěřovat jemu.. (To nikdy skutečně nepochopil..).. Snad uvěřil, že se mu to povedlo, daří..
Byl rád, když mohl někomu dobře poradit, hřálo ho u srdce.. Byl to úžasný pocit.. Jenže pak toho na něj začalo být moc.. Poznala to na něm a právě proto (také proto?) se mu přestala svěřovat se svými problémy.. Řekla mu, že už je všechno v pořádku..
Přetvařovala se, avšak z jediného důvodu – aby toho na něj nebylo tolik. Aby mu ulevila, aby se cítil lépe.. Jeho štěstí pro ni bylo tolik důležité.. Také změnu poznala, byla znát jeho úleva, jeho odpoutání.. I když si nikdy nepřipustil, že by to bylo právě kvůli ní..
Častokrát se jí dál ptal, jestli ji něco netrápí, jestli je všechno v pořádku – jemu to přece povědět může.. Všechno.. Chtěl jí jen pomoct.. Avšak ona odpovídala stále stejně: „Ne, nic mě netrápí, jsem v pohodě, miláčku.. Nedělej si starosti..“
A on jí věřil.. Nikdy neměl důvod pochybovat o jejích slovech..
Jenže teď si to vyčítal.. Jakto, že si toho nevšiml? Jakto, že byl tak slepý? Jakto? Jak je tohle možný? Měl jí víc naslouchat.. Ještě víc si jí všímat.. Neměl se tolik trápit vlastními problémy.. Byl takovej sobec.. Je sobec.. Ona byla důležitějším než cokoli.. A on? Takhle se jí odvděčí?.. Takhle??!!..
Hledala u něj přece jen pomoc, radu, něžná slova pochopení.. A on ji skutečně chápal.. Chápal by ji.. Kdyby... Zas to kdyby..
Jen potřebovala mít někoho, komu by se mohla svěřit.. A on pro ni byl tím nejdůležitějším člověkem.. A on to věděl.. Sama mu to přece pověděla..
To už se proudící slzy ani nesnažil zastavit.. Je vůbec možný, že někdo takovej jako je on ještě vůbec žije? Jakto, že už se dávno nepropadl někam do nejtemnějších pekel? Jakto, že ona odešla a on tu stále je?...
Nenáviděl sám sebe.. Nenáviděl sám sebe za to, jakej je srab.. Ani nemá odvahu jít za ní.. Ne, on by to neudělal.. Bojí se, ani pořádně neví čeho.. Smrti?.. Ne, to bylo vysvobození. Vytoužený vysvobození.. O kterým však nevěděl, jak ho dosáhnout..
Nevěděl, kde sebrat tu odvahu.. Vždyť on sem nepatří.. Někdo jako on.. Někdo tak ignorantskej, nevšímavej, sobeckej.. Takovej snad ani nikdo další není..

Klečel tam, objímal si kolena a hlavu měl schoulenou mezi nimi, a nevěděl, co si počít.. Tady ho to už nebaví, nemá pro co žít, ale nemá ani odvahu přejít Tam.. Tam za ní.. Tak co má dělat?..
Už dávno padla tma, a on tam stále seděl.. Ani se nepohnul ze svýho místa.. Jen seděl a dál uvažoval a svým životě.. O ní.. Ona byla jeho život..

Svítalo.. Lidé pokojně spali a sladce snili ve svých vyhřátých postelích a nikdo nevěděl, jaký krutý osud potkal jednoho sedmnáctiletého mladíka.. Nevěděli, že tam.. Kdesi na lesnatém vrchu, na kamenném nádvoří zarostlém plevelem, sedí on..
Klečí tam a není mu vidět do obličeje.. Kdyby se mu do něj však někdo podíval, spatřil by šťastný úsměv.. Nevěděli, že takhle tam zůstane už navěky.. Navěky klečet a navěky se usmívat do tváře samotné Smrti..

Pokud ho někdo nenajde..

A našel.. Jakýsi postarší muž šel na ranní procházku do lesa – na své oblíbené místo, kde zažil své první rande.. Nevěděl, co tam najde..
Mladík byl celý promrzlý – což byla i příčina smrti.. Byla krutá zima.. A navíc tady nahoře..
Na ruce měl lesklou spáleninu, která by zřejmě, i když ještě o pár hodin dříve, potřebovala lékařské vyšetření.. A vedle něj.. Vedle něj se po zemi válela jediná, stále ještě téměř poloviční, cigareta..