Nesnesitelná lehkost čtení

Kdysi se mi svět zdál šílený a temný…
A pak se objevilo světlo…
A já začal číst…

Ne nečetl jsem moc, jen občas, to když mi bylo opravdu smutno. Vždycky jsem si našel nějakej odlehlej kout v našem domě, rozsvítil si baterku a četl a četl. Avšak nebylo to tak jednoduchý. Četl jsem si tajně, tak aby mě nikdo nemohl rušit. Knihy jsem četl rodičům, nikdo to o mě nesměl vědět, servali by ze mě kůži zaživa. Mysleli si, že nevím kam všechny knihy schovali. Já to moc dobře věděl! Byli schovaný za otcovým nočním stolkem. Táta byl jen sváteční čtenář jako já a tak neměl žádné tvrdší knihy, jen samý lehký tituly jako Karla Maye, Juliese Verneho, prostě samý takový sračky. Člověk nemůže však najednou přečíst Nahej Oběd od Burroughse nebo Kafku – zabilo by ho to, musí se začínat s malou dávkou a pak zvyšovat, i když to nechcete, tak vás knihy prostě donutí, musíte číst, číst a číst dokud se nezhroutíte a pak jen ležíte v pokoji ve vlastních sračkách s knížkou v jedný ruce a s baterkou v druhý a když máte trochu štěstí, tak se probudíte, ale když to štěstí nemáte, tak…

Teď sice vypadám jako úžasnej kazatel, kterej tu vykládá jak a co máte nebo nemáte dělat, ale věřte mi dřív jsem to nevěděl o nic víc líp než teď vy drazí čtenáři. Jak už jsem napsal, chtěl jsem se asi vyrovnat ve třídě nebo si zvýšit sebevědomí anebo jsem chtěl bejt jak ten feťák z plakátu na mražený rohlíky, ale pravděpodobně jsem chtěl utéct od světa do světa románových postav, jo to bylo přesně ono, chtěl jsem bejt jako Henry Chinaski a ne jako ten blb odnaproti, kterýho mi tak často dávali za vzor – prej ředitel továrny na bublinky s kontraktem se sodovkárnou na příštích 100 let. Tak takle si mě představovali, jako nějakýho přiblblíka v obleku…

Když jsem dočetl všechny otcovy májovky a verneovky (trvalo to celkem dlouho asi tak půl roku, pravdu jsem tou dobou četl jen o víkendech jen pár stránek), tak jsem potřeboval sehnat něco náročnějšího, ale to nebylo tak jednoduchý. Knihy se nedají jen tak koupit v obchodě jako třeba přípravek na nádobí. Kamarád mi prozradil, že jeden týpek prej dokáže sehnat i Hemingwaye. Dealer byl přesně tam kde kámoš říkal a byl přesně takovej jakej má dealer bejt – nebo aspoň takovej jak si každej představuje – byl malej a pořád se kolem sebe rozhlížel, aby zjistil jestli okolo není nějakej policajt. Přišel jsem k němu a jen tak mimochodem jsem se ho zeptal „Nemáš nějaký knížky?“ „Ne tak nahlas! Pojď stranou.“ Nikdy jsem se předtím s dealerem nesetkal a měl jsem trochu strach, když mě zatáh do boční ulice. „Kolik toho chceš?“ „Jen dvě nebo tři, čtu jen svátečně,“ snažil jsem se ospravedlnit. „Hmmpfm“ zamumlal. A podal mi Podzemníky Jacka Kerouaca, Tuláka po hvězdách a Martina Edena. Zaplatil jsem mu tři kila za jednu, strčil knihy pod bundu a zmizel jsem v mlze. Doma jsem všechno pečlivě schoval a šel spát s dobrým pocitem nepolapenýho zločince.

Aby jste mi rozuměli, číst jsem začal možná i proto, že jsem se chtěl zviditelnit v očích spolužáků. Závisláky jste poznali snadno, chodili většinou pozdě kamkoliv, nestýkali se příliš s lidmi a měly kruhy pod očima, které ukazovaly všechny noci, které probděli. Já na tom nebyl tak zle, i když jsem v tý době už četl ob den, ale zároveň jsem se snažil normálně žít. Ve škole o mé rozvíjející se závislosti vědělo jen mých pár nejbližších kamarádů. Jak ale čas ubíhal, tak se mi stávalo, že jsem třeba šel po chodbě a zastavil mě někdo z nižších ročníků. „Hele, ty prej čteš?“ „Cože kdo ti to řek? Nikdy sem se knížky ani nedotknul!“ A pak jsem odcházel. Někoho možná napadá otázka jestli jsem nikdy nebyl na tý celoškolní přednášce o nebezpečí knih. Ano, byl jsem tam, ale vždycky jsem se rozesmál tak, že se na mě ostatní otáčeli a zkoumali mě jestli jsem normální.
Vás by to nerozesmálo?
Na podiu vždy vylezla nějaká stará rašple, která knihu neviděla ani z rychlíku a začala recitovat neuvěřitelně nudným tónem, ve kterém jste se ztratili, začala recitovat ty svý naučený formulky „Knihy jsou špatné…(miliony důvodů převzatých z druhý ruky a spousta upravenejch lží na ještě větší lži)...a proto je nesmíte číst!“ a pak se v sále setmělo a začali pouštět dokumentární film, který měl poučit, ukázat a odradit od čtení. Vždy to samý v bledě modrým – pár statistik, rozhovory s anonymníma čtenářema a varování na závěr.
Vás by to nerozesmálo?

V tý době jsem byl mladej a blbej jako ostatně každej v tom věku. Přesto svý čtenářský vášně nelituju. Víte kdy jsem poprvé poznal, že jsem závislý? Bylo to těsně po tom co jsem dokončil střední školu – před deseti lety. Byl krásný květnový den a povedlo se mi sehnat snad po několika měsících jedno vydání Nahýho oběda, bylo to přesně v den, na který byl naplánovanej náš pomaturitní večírek. Dealer mi napsal SMS dopoledne a já si k němu šel pro tu osudnou knihu. Domu jsem přišel ve 12, rychle se najedl a zamkl se v pokoji s vytouženým W. S. B. Na večírek jsem nakonec nedorazil. Místo toho jsem ležel doma a četl a někdy kolem pátý ráno jsem otočil poslední list. Vyčerpán téměř až k smrti, ale v extatické euforii. V koutku mysli jsem tušil, že to semnou je už špatný. „Měl by ses léčit,“ projelo mi hlavou a hned na to „Mám to pod kontrolou.“ Neměl jsem po kontrolou nic. Můj společenský a sexuální život byl na bodu mrazu. Většinu svého kapesného jsem utratil za nový i starý knihy. Pod očima se mi vytvořily váčky a také jsem prudce zhubl, kůže nabrala šedavý odstín cigaretového kouře. Stal jsem parodií sebe sama. Často jsem se dostával do stavů blízkých smrti.

A někdy v tý době jsem se poprvé rozhodl se svojí závislostí něco dělat. Nechtěl jsem však, aby někdo věděl o mojí nemoci. Protože to bylo v období dlouhých prázdnin mezi maturitou a začátkem studia na vysoké škole a rodiče na několik dní odjeli z domu, rozhodl jsem se, že se na několik dní zavřu sám do pokoje jen s několika potravinami, které mi vystačí na týden. U svého pokoje jsem měl WC s koupelnou takže jsem nemusel kvůli základním potřebám vycházet.

První den nebyl tak kritický jak jsem čekal, to mě naplnilo jistým optimizmem, že to s mojí závislostí nebude zas tak horký. Druhý den už byl horší, střídali se u mě pocity horka a zimy. V jednu chvíli jsem si připadal jako dělník ve slévárně, pot se ze mě lil proudem a najednou jsem pocítil jak mě bodá mráz, oblíkl jsem na sebe několik svetrů a pořád jsem se třásl ještě větším chladem. Snaha usnout se nesetkávala s žádným efektem a když už se mi to na konec povedlo, tak mě provázeli noční můry. Jedna z nich mi utkvěla v mysli: Jdu pustým městem, nemám ani potuchy co se stalo se všemi lidmi -scéna jako v Resident Evilovi- Najednou se z ničeho nic podívám na oblohu a sleduji jak něco padá mým směrem, na poslední chvíli se tomu objektu vyhnu a ten dopadne vedle mě. Kouknu na zem a zjišťuji, že jsou to Bídníci od V. Huga a najednou se strhne obrovský déšť knih. Uhýbám jak můžu, ale pak dostávám zásah Tolstojem, kterého následuje F. L. Věk. Zkouším se ukrýt v některým z prázdných domů. Ale všechny dveře jsou jako naschvál zamčené až na jedny. Vlezu dovnitř aniž bych věděl kam vstupuji. Otočím se a zjišťuji, že jsem v městské knihovně – přesně v té, které byli po celém světě, než bylo vědecky prokázáno, že knihy jsou návykové. Je plná regálu s knihami a najednou ty regály na mě začnou padat. Umírám pod romány Wievega. Ironie toho snu je i v tom, že jsem nikdy neklesl v závislosti tak hluboko, abych si koupil Wievega. Vždycky jsem se snažil číst jen ty nejlepší díla, ale druhý den bych se spokojil i s tímhle méněcenným autorem. Den třetí se téměř už nedal ustát, hlad po nějakém textu byl neskutečný, nemohl jsem přijímat normální potravu, kterou jsem měl v zásobě, nemohl jsem nic, jen ležet v posteli a umírat. Čtvrtý den jsem na tom byl tak zle, že jsem si začal číst etikety. Stal jsem se exkrementem na botě lidstva a uvědomoval jsem si to. Rozhodl jsem se přerušit svoji odvykací kůru.

Jakmile jsem opustil dům, šel jsem k dealerovi a koupil u něj za pár stovek Nesnesitelnou lehkost bytí. A už za hodinu jsem ji v koutě za domy četl. To uspokojení se nedá s ničím srovnat! Bylo to prostě užasný… Orgasmus byl oproti slasti,kterou jsem prožíval, jen něčím neskutečně malým a nezáživným. Cítil jsem se jako bych zase otevřel svou první knihu. Jen tenhle pocit se s tím dal srovnat. Návaly štěstí vystřelovaly z hlavy do všech údů… A tam na zemi, ve věčnosti, mezi časem a prostorem mě, moji milí, našla policejní hlídka. Vlastně mezi časem a prostorem jsem se v tu chvíli nalézal pouze ve svým zatraceným podvědomý. Ve skutečnosti jsem byl mezi popelnicema v bezvědomí, ve vlastních výkalech. Několik dní naprostého bezvědomí. Šáhl jsem si na dno života a přiblížil se smrti jako nikdy dřív nebo později. Probral jsem se až v nemocnici o několik dní později.

Probudil jsem se do slzavého údolí, které se rozkládalo okolo mojí postele. Matka s otcem brečeli jak nějaký dvě pitomý želvy. Tetě jsem byl ukradenej. Nejvíc se starala o to, co řeknou ostatní na to, že je feťák v rodině. Vždycky jsem tu zatracenou ženskou nenáviděl. Trvalo pár dní než mě propustili z nemocnice a nebudu vám nic nalhávat, nebyly to nejjednodušší dny. Abstinenční příznaky byly hrozný a já měl chuť opustit to svý zubožený tělo a odebrat se konečně do prázdnoty. Otevřít nějakou hutnou knížku a vpálit si pár kapitol po kterých by mě už nikdo a nic neprobudilo. V nemocnici to však neni jednoduchý. Maj tam pár knížek, ale ne ty správný. Samej odbornej text – žádný omamný účinky a úniky od reality, jen fakta a fakta… Ani utéct se z toho podělanýho baráku nedalo. Samej zřízenec, doktor nebo sestra na každym rohu. Několikrát jsem zkoušel vzít roha, ale marně. Jediný čeho jsem dosáhnul bylo přivázání k posteli od personálu nemocnice a nějaký utěšující léky, který stejně nezabíraly, ale ty pásy mě zastavily a tak jsem v agonii čekal na den kdy mě převezou do léčebny.

Po několika krutých měsících mě z léčebny propustili jako vyléčeného člověka, který na beletrii ani v nejmenším nepomyslí. Byl jsem zdravej. Rodina se ke mně zase začla hlásit a já se zas včlenil do plnohodnotné společnosti. Avšak žádnej feťák se nikdy zcela nevyléčí. Nikdy už nebudete abstinent, ale bejvalej závislák. Do teď se budim zpocenej strachem, když se mi zdá o knihách a také občas pocítim touhu nějakou si otevřít a začíst se…