Love kills

Najednou jsem ji zahlédl. Pozoruhodnou a dokonalou. Stalo se to na pátém nástupišti. Opírala se zády o zelený litinový sloup, jenž tu stál po desítky let a podepíral prosklenou střechu nádraží, kterou se začalo prodírat ranní srpnové slunce. Dnes se mu dostalo té cti, stát se na chvíli oporou i pro krásnou, mladou slečnu. Pokolikáté asi? Tak na tomto místě ji poprvé zaregistrovalo mé periferní vidění a v následující vteřině tuto informaci odeslalo do mozku. Ten mi pak vydal příkaz, abych se podíval lépe.

Otočil jsem v ten směr hlavu, ve snaze prohlédnout si ji důkladněji. V tu chvíli mi však výhled zakryla skupinka povykujících výrostků, kteří jak se zdálo dle oblečení a batohů na zádech, směřovali někam do přírody. Poodešel jsem tedy o kousek dál, až ke kiosku s občerstvením, abych si ji mohl v klidu a nerušeně prohlédnout. Z tohoto místa jsem získal lepší výhled a zcela bezpečně jsem ji mohl hodnotit, aniž by mne zpozorovala.

To co jsem uviděl mne ohromilo. Díval jsem se do téměř dokonalá tváře asi dvacetileté dívky. V očích se jí zračil oheň ženy, ale současně byly ještě přítomny přirozené dívčí rysy. Tvář patřila k těm, které člověk vydrží pozorovat celé hodiny. Taková krása se pak v jistém smyslu stává duševní potravou. Zíral jsem na její souměrný obličej opálený sluncem a všimnul si, že její nosík je půvabný i přes jistý náznak sympatické drzosti. Její rty byly tak rudé, že působila až nevinným dojmem, jako by její líce neustále zaléval růměnec studu. Objevil jsem v něm také nepatrný náznak nezbednosti, anebo možná i něco víc – výraz panovačnosti, ale jinak měla její tvář, potažena kůží hladkou, jak smetanový krém, nesmírně vlídný charakter. Nejkrásnější na dívce byly její vlasy. Tedy přesněji, její neuvěřitelně dlouhý cop. Měl barvu dozrávajících jahod, a byl pevně spleten od kořínků, až po pestrobarevnou mašli, která jej zakončovala. Připomínal mi lodní provaz upletený z jemných drátků zlata a mědi. Dívka držela hlavu hrdě vztyčenou a její ozdoba ji sahala takřka až ke kolenům.

Po chvíli se odpoutala od sloupu o který byla opřena zády a chodidlem pravé nohy. Štíhlé stehno nadzvedávalo cíp sukně, jejich lehounkých letních šatů. Přešla blíže ke kolejišti a vyhlížela v dálce blížící se vlak. V této chvíli jsem si uvědomil, že z jejich pohybů vyzařuje jemné i drsné vystupování současně, které navíc obsahuje přirozenou autoritu.

A to byl ten okamžik, kdy jsem se do ní bláznivě zamiloval. Poskočilo mi srdce. Až do této chvíle jsem si nedokázal představit, co to úsloví vlastně znamená. Nikdy jsem nezažil pocit, že se vám nejdříve srdce zastaví a pak se bláznivě rozkmitá. Nikdy se mi také nepodlomila kolena a nikdy se pode mnou tak silně nezhoupnul celý svět. V oblasti žaludku se mi objevil podobný pocit, jako když jedete rychle autem a náhle se přehoupnete přes horizont. A podobný stav prožijete také v rychlovýtahu při zastávce v patře. Když o tom tak uvažuji, myslím, že jsem tehdy zaslechl i to charakteristické cinknutí a pak se mi otevřely dveře od výtahu do úplně nové a neznámé dimenze. Cítil jsem, že se něco musí stát.

Uvědomil jsem si, že ji musím okamžitě oslovit, navázat s ní kontakt. Musím jednat ihned. Nesmí se mi ztratit. Až mnohem později jsem pochopil, že to bylo zbrklé rozhodnutí a že jsem měl být trpělivější. Měl jsem chvíli počkat.

Přiblížil jsem se k dívce, stoupl si za její záda a oslovil ji rádoby vtipně:

„Dobrý den, jahodová slečno.“

Asi mne neviděla a ani neslyšela přicházet. Zřejmě to způsobil hluk právě projíždějícího rychlíku. A jistě proto se tak strašně lekla, když jsem na ni z blízkosti a zcela neočekávaně promluvil. Proto sebou trhla a proto tak prudce otočila svou nádhernou hlavou.

Dodnes to mám před očima, stále se mi to vrací a jede to dokola v nekonečné smyčce. Jako ve zpomaleném filmu vidím, jak ten její pevný cop, spletený se zlata a mědi opisuje kruh a směřuje do kolejiště. Každou noc se mi ve snech vrací ten moment zachycení jejich vlasů projíždějícím rychlíkem. A každou chvíli se ohlédnu, protože zřetelně znovu slyším prasknutí její krční páteře, ačkoliv jsem ho v tom strašlivém hluku vlastně nikdy uslyšet nemohl.