Obraz na stěně

Na stěně visel obraz. Její podobizna. Portrét od malíře nemalíře. Denně okolo něj několikrát prošla, či svižně protancovala v botách na podpatku a v minisukni. Denně vídal, jak se večer vrací unavená z práce, a ráno s rozcuchanýma vlasama míří do koupelny. Byl tu jakoby od vždycky. A ona o něj přestávala pečovat, protože jí nenapadlo, že by mohl spadnout a rozbít se. Nebo že by ho někdo mohl strčit pod bundu a odnést někam daleko. Byl přece její.
„To je ale krásný obraz,“ říkali všichni, kdo ho viděli. A ona vzpomínala a smála se. Vyprávěla jim o malíři a o tom, jak spolu skoro vyrostli, jak je seznámila kamarádka, která s ním chodila do tanečních.
Když byl byt prázdný, nevěnovala mu zvláštní pozornost. Jen se pohledem ubezpečila, že visí a oddávala se radovánkám. Navštěvovala kino, bazén, povídala u sklenky vína a domů si zvala kolegy z práce, kteří ji tvrdili, že je pro ně jedinečná a krásná. Přesně to totiž chtěla slyšet.
A portrét visel na zdi dál, sledoval ji jinýma očima, on jediný věděl, jaká je doopravdy. Pamatoval si její smích připomínající sluníčko, i to, jak věřila, že všichni jsou na ni hodní jen tak. Jak byli na výletě v Týně nad Vltavou, v malém altánku s nápisy zamilovaných, i noční čekání na sestru na plese rybářů. Někdy se mu chtělo plakat, a křičet, aby některé věci nedělala. Jenže nemohl, byl to jenom portrét. A ona příliš hloupá, aby se někdy podívala do jeho očí. Do těch očí, co nakreslil malíř, který vždycky všechno předpovídal a myslel to s ní dobře.
Plynuly dny a týdny. A zatímco obraz viděl, že je pořád stejná, protože u ní byl, umělec o tom neměl ani tušení. Často se sám sebe ptal, proč neodpovídá na smsky, a nemá na něj čas, proč se někdy chová tak či onak. A jí to zlobilo. Netušila, co tím myslí.
Nebyla jiná. Jen chtěla, aby ji měli rádi také ostatní, a tak se přespříliš věnovala jim. Malíř byl přeci stále s ní. To, co mezi nimi bylo, ukryl do čar tužkou, do jemného stínování. Věděla to, a myslela, že on to ví také….

Na stěně visel obraz. Její podobizna. Portrét od malíře nemalíře. Denně okolo něj několikrát prošla, či svižně protancovala v botách na podpatku a v minisukni. A pak! Z ničeho nic spadnul. Vrátila ho zpátky na místo, a uvědomila si, že o tom umělec neví. Chtěla mu to napsat, ale měla zrovna hrozně práce, a nevěděla jak. Proto jen doufala, že to není znamení, a že je mezi nimi stále všechno jako dřív. Malíř seděl na posteli daleko od ní, přemýšlel a chtěl jediné: aby mu dala důkaz.