Nehoda

Každý si o něm myslel, že je jiný než on sám, že mu ke štěstí stačí samota. Nikdo ho neznal a nikdo mu nerozuměl. Nikdo netušil to, že když byl hodně malý, stalo se mu něco zlého. Každý člověk ho odsoudil: ,,Vždyť je to podivín!" ale nikdo nevěděl, jaké to je ztratit otce i matku a celé mládí promrhat v dětských domovech.
Nikdo nerozuměl tomu, proč mu záleží na domově víc než na partě cizích. Nikdo nevěděl, že každou noc se mu zdá stejný sen. Stejná noční můra. Sen o tom, jak jeho rodiče umřeli:
Kolem něho byla tma, pravidelný zvuk motoru ho ukolébal ke spánku. Jediné, co ho rušilo, bylo občas kolemjedoucí auto.
On spal vzadu na sedačce a ve předu seděli jeho rodiče. Ale najednou tu bylo něco, co co tu pohodu zkazilo. Ostrá světla, zvuk brzd, prudký náraz. A potom....
Potom už nebylo nic. Ráno se probudil v troskách auta, a první, co uviděl, byla jeho máma s proraženou hlavou a otec se zvláštně protočenou hlavou. Najednou dostal obrovský strach a moc si přál být zase doma. Chtěl se dostat z auta ven, ale poznal, že nemůže hýbat nohama. Byl tedy v autě s mrtvou matkou a otcem. A čekal na to, až někdo přijde. Možná to byla minuta, možná hodina a možná několik hodin. Jen bezmocně seděl a čekal. Konečně přišli, aby mu mohli říct, že už nikdy nebude chodit a už nikdy nebude mít rodiče. V tuhle chvíli se budil ze sna se slzami v očích. Plakal... Plakal proto, že nemá přátele, proto, že nemá rodiče, proto, že je chromý a proto, že si lidé myslí, že je jiný. Plakal, protože se bál. Bál se toho, že stále bude sám.