Před Epilogem... Iluze myšlenky...

„Máš ráda růže?“ Tu otázku položil tak, jako by ani nebyla pro ni. Seděl vedle ní, schoulený ve své bundě a sledoval cosi vedle velkého javoru, co zřejmě viděl pouze on. Odpověď zazněla až po chvíli.
„Ano.“
„Máš na ně nějaké vzpomínky? Nebo se ti líbí jen proto, že dívce by se růže měly líbit?“ Neznělo to útočně. Ptal se svým typickým způsobem. Zajímala ho. Chtěl o ní něco vědět. Chtěl vědět, proč miluje uschlé růže, proč klepe nehty do stolu, proč podléhá lidským slabostem.
„Kdysi jsem dostala růži od svého tehdejšího přítele.“
„Milovala jsi ho?“
„Ne.“
„Takže z tohoto důvodu nemiluješ růže. Musí v tom být něco jiného. Proč máš ráda růže?“ Proč se na to stále ptá? Ty otázky ji začaly rozčilovat. Nechtěla mu toho o sobě říct moc. Už se nechtěla......
„Můj otec mi jednu dal. K mezinárodnímu dni žen. Bylo mi patnáct...“
„Aha. Měla jsi otce radši víc, než si dokážeš připustit, viď? Vždycky sis dokázala filosoficky popovídat víc s mužem, než se ženou. Kdy jsi to na svém otci poznala?“Podíval se na ni. Vál vítr a cuchal jí vlasy, zažlouté listy jí létaly kolem obličeje, ale ona je nevnímala. Seděla, narovnaná a bez pohybu, jako socha, jako důkaz ženské majestátnosti. Neodpověděla. V absolutním tichu, které rušil jen zpěv větru, proseděli dalších několik minut. Možná to bylo několik hodin, několik dní, nebo několik let. Seděli, a nechali se unášet svými myšlenkami. Každý myslel na něco jiného, ale jakousi zvláštní hrou se témata jejich přemítání někde nad nimi spojovala a oni to věděli.
Zvedla se a odešla. Tenká nitka, spojující jejich iluze, fantazie a představy, se však nepřetrhla. Jen se prodlužovala a stávala se stále odolnější proti větru, listí a vzdálenosti jejich myslí. Možná, že čím dál odcházíš, tím víc jsi mi blíž, tím více tě chápu a možná pomaloučku odkrývám to, čeho se bojíš, to, co přede mnou nechceš vyslovit; pomyslel si. To, proč jsi na stejném místě jako já. Ještě chvíli sledoval imaginární cestičky listů, a až když měl tváře a ruce promrzlé tak, že chytaly modrý odstín, také se zvedl a vydal se stejnou cestou jako ona, snad z obavy o svoje i její myšlenky, snad z obavy o jejich „nitku.“ Neš došel k mahagonovým dveřím, ještě jednou se ohlédl a zadíval se na lesík. Možná se mu to jen zdálo, ale měl pocit, že Javor jako by se trochu napřímil.