den

Oblíkly jsme si růžová trička a fialové kalhoty. Aby si nás mohl někdo vyfotit. Sloupnout z nudně zeleného pozadí nějakých trapných stromů. Strčit do kapsy k ostatním předmětům z našeho dokonalého světa. Ve chvíli hrůzy vytáhnout. Přečesat. Dát zpátky.
A až přijdeme na řadu, schválně ulomit hlavinku a přidat do sbírky.
A co? Takových nás přece je. Proč se tedy pídit po smyslu toho všeho?
Zítra bychom si oblíkly to stejné.
Dá se bez toho žít, copak?