Odkaz mému jedinému

Bylo mi devatenáct. Poslední tři dny ve škole. Pak už jen svaťák a slavná maturita. Zdálo se, že všechno to štěstí a krása je na dosah ruky. Všechno přede mnou. Na výšku jsem byla přijata, ve škole se nic nehrotila, naopak mi všechno šlo hladce. Slunce se na obloze každým dnem třpytilo víc a víc, prstýnek od Pavla se mi leskl na prstě, vídala jsem ho častěji než obvykle a děťátku v bříšku už byly celé čtyři měsíce. Idylka. Opravdu se vše zdálo tak harmonicky krásné!
Ten den jsme ve škole opakovaly jedno z posledních maturitních témat. Zvonění telefonu mne nijak nepřekvapilo a Pavel na displeji mi jen vytvořil úsměv na tváři. Domnívala jsem se, že by měl být zrovna v letadle na cestě domů ještě se svými policejními kamarády…blesko mi hlavou. A také že byl.
"Mili, zlatíčko, já Tě mám tak rád!" ozvalo se z telefonu. Překvapilo mne to, obvykle mi to jen tak neříkal a ještě ne hned na začátku telefonátu, ale v té době samé radosti mi to jen a jen udělalo radost a vyznání jsem mu opětovala. "Musím Ti něco říct, ale slib mi, že mne nebudeš přerušovat!" Mluvil rychleji než bylo zvykem a jeho slova byla až zajíkající se. Lekla jsem se, ale uposlechla jsem a poctivě slíbila, že dodržím, co si přeje."Jsem teď v letadle. Je tu problém, velký problém. Miláčku, kdyby se mi cokoliv stalo…," hlas se mu třásl a pomlka naznačovala první slzy stékající mu po tváři. "kdyby něco, postarej se o to malé! Řekni všem jak je mám rád! Miluju Tě, miluju!" snažil se neplakat, ale bylo slyšet jak je to pro něj těžké. "Musíš žít dál, Mili, tak moc tě miluju!" v tu chvíli jsem plakala i já, věděla jsem, že tyhle slova by nikdy neřekl jen tak, na to jsem ho znala po roce již moc dobře. "Miluji Tě, Pavle, moc tě miluji …." Chtěla jsem se ptát, chtěla jsem všechno vědět, chtěla jsem říct tisíc slov ….ale spoj se ukončil. Bylo slyšet už jen šumění ztraceného světa.
Slzy se mi koulili po tváři a zmatek se zmocnil mého těla. Co. Co dělat, co teď! Škola, třída. .. běžela jsem tam, kde jsem věděla, že získám informace. V kanceláři mi pláč stanul. Chtěla jsem poprosit o telefon, čísla, pomoc …. Ale jen co jsem řekla, co se stalo, strach se mě zmocnil a nedovolil promluvit ani slovíčko. Z té kopy ničeho co jsem vydávala ale vše pochopila. V tu chvíli jsem děkovala tomu, kdo vymyslel internet, informace pro všechny, snadno a rychle.
Vyzvánění do aerolinií se zdálo nekonečné, ale mužský hlas na druhé straně se nakonec opravdu ozval. Potvrdil, že letadlo havarovalo a to před pár minutami než jsme se dovolali. Ale že víc že říct nemůže, víc neví. Vlastně nevěděl nic, stejně jako mi. Ale jeho srdce se rozněžněle otevřelo našemu žalu a zapsal si tak nejen Pavlovo jméno, ale i mé číslo.
Čekala jsem dlouho, neskonale dlouho. Každá minuta se mi zdála nekončenou. Každý den se mi zdál dlouhý jako rok. Jídlo mi připadalo odporné, svět zamračený a šedivý a povinnosti jsem vykonávala spíš automaticky než se životem. Řeč se mi zastavila a již téměř nevycházela. Vždy když zazvonil telefon, nenechala jsem ho hrát ani pár sekund, měla jsem ho stále na očích. Ostatním jsem odmítala hovory, zprávy jsem nečetla. Jen jsem čekala na to jedno neznámé…a když jsem telefonovala, byla to jen má iniciativa…Ale vždy jsem se dozvěděla to samé. "Nic vám v tuto chvíli bohužel nemůžeme říct."
Opět jsem seděla ve škole, byl to poslední den v budovách jako student. Pátek. Půl jedné. Zazvonil. Ani jsem se nezeptala učitele a bezmyšlenkovitě jsem se zvedla a odešla na chodbu, zvednout hovor neznámému číslo. Ozval se stejný hlas jako naposledy. "Ano jsem to já!" rychle jsem odpověděla, musela jsem znát to, co mi chtěl sdělit. "Musím Vám s lítostí oznámit, že Pavel Tuharský, že to nepřežil. Vlastně to nepřežil nikdo. Byl převezen do nemocnice, ale neměl šanci. Je mi to líto." "…Děkuji…" slabý hlas téměř nebyl na druhé straně slyšet. Mladý muž dodával cosi o upřímné soustrasti, ale to už má mysl nevnímala. Ta vlastně nevnímala již zcela nic.
Co schod, to tisíc slz. Mlčky jsem odcházela z hlučné budovy. Pamatuji si, jak na mne hovořilo tolik lidí. Jak Ivetka šla vedle mne a vyptávala se. Jak Míša hladila mou ruku … Závan větříku před budovou školy mi zopakoval, co se stalo, zopakoval každé slovo posla smrti.
"Néé!" tak zoufalý a mrtvý křik! Klekla jsem na kolena, tvář mi spadla do dlaní a slzy se roztékaly po okolí. Nebyla jsem sama, kdo lítostnil, ruce mne objímaly, hladily po vlasech a hlasy konejšily. . . Ale nebylo jak a co říct. Vždyť mi zemřel muž jehož jsem milovala, muž jehož dítě jsem nosila v sobě!! Muž který mi věnoval zásnubní prsten a plánoval budoucnost!
Jen ticho a slzy. To jediné mne doprovázelo! To jediné mne živilo! Já a to malé jsme přežívali jen pro jeho lásku, jen pro jeho slova. Když mi druhý den přišla mms od neznámého posle, zvuk ze záznamů posledních hovorů z letadla mé oči beznadějně zastínil do mokravé dálky. Mohla jsem teď stále poslouchat Pavlova poslední slova pro mne. . .
Nechtěla jsem žít, nechtěla jsem být, nechtěla jsem nic. Ale to malé mne donutilo pokračovat. "..musíš žít dál.." opakoval hlas z telefonu …Musíš žít dál. … Před maturitní komisi jsem nastoupila v šatech jež jsem měla na sobě když jsme se naposledy viděli. Přede dveřmi jsem si naposledy poslechla jeho slova….I přesto že od osudného prvního telefonátu jsem školu již neznala, všechny předměty jsem sypala z rukávu. Některé méně, jiné víc….
Odcházela jsem s vědomím, že svět který jsem plánovala s ním se právě teď otevírá a vítá mne. Ale bez něj.
Na universitu jsem nastoupila a v listopadu se mi narodil krásný synek. Dala jsem mu jméno po otci. Do jeho narození jsem žila jen v tísni a strachu, že ztratím i jeho tím, že jsem o sebe nedbala. Každý den jsem poslouchala hlas telefonu a komunikovala jen se dvěma lidmi.
V den kdy jsem si Pavlíka odvážela do nového bytu v Olomouci jsem změnila život. Poprosila jsem své nejbližší o pomoc a telefon beznadějně skončil na dně hluboké řeky. Pořídila jsem si postel kterou jsme vybírali společně a na noční stolek jsem postavila naši společnou fotografii.
Teď sedím na našem oblíbeném povlečení, v náručí mi dřímá ten malý andílek a hledím na foto v tom krásném rudém rámečku, jenž si mi daroval. "Nikdy na tebe nezapomenu, nikdy na tebe nechci zapomenout. Žiji dál a žiji dál jen pro tebe a pro tvé přání. Vychovám Pavla jak nejlépe dovedu…Miluji Tě."