Ve snech se neumírá

Jel jsem v autě, bylo příliš malé, ale přesto bylo úplně plné. Lidé v něm už ani neseděli, spíš byli všelijak pokroucení, tak aby využili každé místečko. Nikdo z nich neřídil a přesto se jelo dál bez nehody.
Bylo to zvláštní. Měl jsem pocit, že je všechny ty lidi vedle sebe, nademnou i vpředu znám, i když mi jejich tváře nikoho nepřipomínaly. „Proč k nim cítím takovou důvěru?“ říkal jsem si. Po celou tu dobu jsem jen seděl, mlčel a pozoroval je. Všichni, jeden jako druhý mluvili přes sebe tak, že jim nešlo rozumět. Někteří i na někoho, koho nemohli zahlédnout přes tu obrovskou, nekončící masu nadskakujících těl před nimi. Nerozuměl jsem žádnému z nich. „Rozumí si aspoň oni?“ opakoval jsem si stále. Vše znělo jako: „ Ano - taky - PŠŠŠT - chrrrr - nevím - počkej.“ Obdivoval jsem ten chaos. Avšak najednou se jedna z těch tváří na mě úkosem podívala, nebylo v tom pohledu nic zlého ani výhružného. Jen se dívala a jako by stále pouze čekala a zároveň v myšlenkách, jenž jsem tušil, opakovala: „Já vím, že ti to přijde zvláštní, že nechápeš, jak je možné, že si všichni rozumí i v tom hluku. Ale věř, že na tom nezáleží zase tolik. Já jsem totiž tu a tebe nikdy nepřeslechnu, jen prosím tě mluv. Mluv, zpívej si, nebo si třeba pouze šeptej, cítíš-li se hloupě. Jen už začni a mluv bezpřestání - klidně i se zoufalou zběsilostí, jíž někteří také hovoří. Já se teď vzdálím, abys nebyl nervózní. I oni jsou, to mi věř, vždyť mluví pouze jednou. I oni neslyší nic jiného než svůj hlas - i když i tomu někdy nerozumí - chrčení , popěvky, rozum nedávající útržky hovorů těch, které mají poblíž. A neboj se...“, řekla pak „...každému řeknu, kdy vystoupit - nepřejedeš!“ S tímto tvář vplula zpět mezi paže a nohy jiných těl a jiných tváří. Čelem jsem se opíral o něčí hruď, neboť jinde nebylo místo.
Proplazil jsem se pod nohama, byl jsem úplně na podlaze, poté jsem chvíli šplhal po kabátech, kolem mávajících rukou. Vyhýbal jsem se všem, nikoho jsem nezranil.
Ale pak jsem zavrávoral, šlápl někomu na ruku a uklouz po ní - ihned jsem se chytil něčího ucha. „Promiňte mi prosím, promiňte.“ omlouval jsem se, ale nikdo si mě ani nevšiml - dál bzpřestání mluvili. Po namáhavé cestě jsem se dostal až k oknu. Bylo tu dobře, takové zvláštní soukromí. Přitisknul jsem se zcela na to studené sklo a začal si mluvit pro sebe: „Ujíždíme lesní cestou, je stará a asfaltová. Je poslepovaná novými pláty, přesto však s děrami. Její okaraje se drolí jako suchý chléb. Je lemována borovicemi. Jsou vysoké a štíhlé. Její okraje jsou okusovány časem i přírodou. Ukrajují ji z obou stran.“ nevěděl jsem proč to říkám, snad mě nic lepšího nenapadlo a tak, přesně jak mě nabádala ona tvář, mluvil jsem dál. Rty i hlasivky se dále pohybovaly: „Zatáčka vpravo a kopec se opět svažuje. Poté stáčí se vlevo, kde končí les. Široká pole jsou zmrzlá a tvrdá. Padají do údolí, kde schovávají se v mlze jemné jako sny. Vidím uschlé větve stromů vypadající jako ukazatele nekonečně mnoha cest. Stejně jako tráva i oni jsou kryté jinovatkou. Na obzoru svítá. Jééé, to je nádhera. Kde asi, bude konec dnešního rána? Mořskými odstíny barví se nebe nad horizontem i u kopců kousek blíže. A přesto jsem stále v šeru, pořád ještě pod hvězdami, pod středem vesmíru, kdesi v mrazu a na zemi. Už jsem tedy vystoupil? Stojím tu sám. Kde jsou všichni?“ sotva jsem to dořekl, probudil jsem se do tmy, ve svém pokoji, do toho reálného rána leže v posteli. Byl to jen sen? Otevřel jsem oči do všeho tak skutečného, až to bolí, kde není žádné lehkosti.