Mikroplechanoameričan

Je mi blbě a jedu metrem. Sleduju ubíhající mikroplechy za sklem a přemítám o tom, kde sem udělal chybu. Jedu od Báry, která řekla, že náš vztah definitivně dává k ledu. Koukal sem se jí do mrazáku, ale naše city sem tam nenašel. Třeba zase rozmrznou a třeba už ne. Asi je konec. Je mi fakt zle. Proč mě tak strašně bolí břicho? Motá se mi hlava a na hrudník mi tlačí neviditelná palice. Chce se mi umřít. Přemýšlím o tom, jaké by bylo, kdybych tu zničehonic na polstrované sedačce mezi hnusnými lidmi prostě jen tak chcípl. Třeba vytáhnout beretu a prostřelit si hlavu. Nejspíš by můj mozkomíšní mok ohodil ženskou naproti mně. Ta představa mi na chvíli vykouzlí úsměv na mém strastmi sešlehaném obličeji. Sedim. Bába v červeným kabátě mě ale začíná srát. Když je v celém vagonu spoustu místa, stojí přímo proti mně a zoufale se drží tyče umístěné pár centimetrů od mé hlavy. Její oči na mě koukají prosebným pohledem. Nemůžu to vydržet, zvedám se a říkám "No tak si sedněte." Byla vychcaná, svině jedna. Začíná mě strašně bolet hrudník a do toho mi už zas nějak dlouho stojí penis, což vyvolává v mých spolucestujících udivené, pohoršené, možná i vzrušené pohledy. Provokativně se otáčím a třu se o ně svým pyjem. Jsem namačkaný na ty kreatury a třu se a třu. Bába nevnímá, je ráda, že sedí, jinak se ale skoro každý otočí a když spatří co se to o něj otřelo, vyjeveně vykvikne. "Ehehehehe," směju se a dál se o ně třu. Je mi to příjemné.
Lidi začínají řvát.
"ÁÁÁÁ!!, ÉÉÉÉ CO...,
"Ehahahahahehehehe"
"VY HNUSNÝ PRASE, NECHTE TOHO..."
"Co si to dovolujete!??"
"Ehehehehehahahaha," směju se na celé kolo a cítím jak moc mám naběhlý penis. Pak toho najednou nechávám. Lidi do mě buší a něco řvou. Tlačí mě do rohu k sedačkám. Dělá se mi blbě. Je jich hrozně moc. Mlží se to.
Tma.