Anděl

Bylo ráno, mrazivo, chladno.
V její duši vládl klid a mír.Pak tento klid přerušilo bouchání na dveře.
Otevřely se a v nich stál anděl.
Padla na kolena, srdce jí bušilo div se nerozkočilo. Anděl ji chytl za ruku, vyšli ven. Hleděli si hluboko do očí, dívku přepadl smutek a žal, nikdo nevěděl, že tam jsou.
On tam stál a ona plakala. Pak ji vzal do náruče, tiskl ji k sobě a utěšoval. Ukázal na nebe, jeho pohled sjel k jejím očím. Políbil ji na čelo a odešel.
Dívka se probudila ze sna, v očích měla slzy a v ruce tiskla jediné malé, bílé peříčko, které ji dal její anděl strážný. Vyšla před dům, zahrada byla pokrytá bílým prachem, sněžilo...Dívka odhodila peří...
Teď leží v prachu a v její duši opět zavládl klid a mír.
Její srdce ztuhlo jak led, oči se zalily temnem, tvář jí zbledla, její třesoucí se ruce poznaly klid.
Už ji nikdo neuvidí se smát, hrát si mezi vločkami. Už nikdy neuvidí západ slunce, už neuslyšíš, jak jí bije srdce.
Dívka vstane, podívá se dolů, leží tam snad její dvojče? Ne, děvče, jseš to ty, ale bez duše. To dobro, ta krása v tvé duši jde teď po nebeských schodech. Po těch bílých obláčkách, po těch bílých beránkách.
Do očí jí zazářilo bílé světlo. Byl to snad bůh či její anděl, který ji vítá?
Přichází k veliké zlaté bráně - avšak váhá. Myšlenky se jí promítají v hlavě. Brána se otevírá i ona do ní vstupuje.
A i ona teď někomu z nás dělá anděla.