Black Christmas... Černé Vánoce

„Veselé Vánoce!“ usměje se na mě Beáta chladným úsměvem a podá mi pečlivě zabalený balíček. Podám ji svoji skrčenou „kouli“ s omluvným úsměvem, hold, balení mi nikdy nešlo… Jak kluků, tak dárků. Jsem zvědavá, co řekne na novou vůni od Lacoste. „Tak si užij Vánoce, dlouho se neuvidíme.“ Loučí se Bea a v očích se jí zalesknou slzy. „Co blbneš? Vždyť spolu nebudeme ani ne dva týdny, copak si nechceš ode mě konečně odpočinout?“ rýpnu ji do žeber a rozchechtám se. Chladně mi odpoví: „No, když myslíš…“ A v kapse začne hledat kapesník. Chvíli na ni koukám. S údivem. Na to přijíždí k chodníku její táta. Beáta nasedne do auta a naposled mi zamává. Celou cestu domů přemýšlím, proč je poslední dobou tak chladná.

Nikdy jsem neměla štěstí na přátele, chyběla mi komunikativnost, atraktivnost a nevím, co všechno. Beátu jsem poznala až na střední a i když má spoustu chyb, lepší holku jsem nikdy nepoznala. Nepije, nekouří, dokáže být oporou. Je prostě skvělá.

…

Táta se marně snaží najít, kam dal loni „Ježíškův“ zvoneček. „No, tak hold někoho prozvoníme na mobil…“ zaonačí svůj neúspěch. Na to zamává svojí pravěkou Nokií ve vzduchu a ta rázem skončí v hrnci s horkou rybí polévkou. „Sakra…“ Zakleje otec a vzápětí se mu všichni začneme smát, když začne naběračkou hledat tu svojí „fosilii“. Doufám, že mu nedošlo, co pro něho máme s mámou pod stromeček. „Tak jdeme jíst, snad to nebude moc chemické,“ prohodí máma a táta na ni vrhne naoko naštvaný pohled.

Miluji rozbalování dárků. A že jich letos je. Konečně mezi tou hromadou najdu i dárek od Beátky. Při rozbalování mě nepříjemně zamrazí, ani nevím proč. Když vyndám obsah z papíru, koukám na něj vyjeveně jako kdybych viděla samotného ďábla. Naši mají naprosto stejný výraz. Cigarety??? Co to má znamenat? Zhluboka dýchám a přemýšlím, jestli je to jen vtip. Najednou si všimnu, že na krabičce chybí celofán.Otevřu ji a mezi cigaretami nacházím papírek. „Celý svůj krátký život odmítám cigarety a teď mě stejně zchvátila rakovina plic. Jsi a budeš mým andělem. Navždy Tvá Beáta…“ dočtu a zoufale kouknu na mámu a tátu. „Že to není pravda?!“ zakřičím a schoulím se do klubíčka. Slzy, slzy, nic než slzy… Teprve teď mi dojde, co znamenala ta věta, že se dlouho neuvidíme. A do mých vzlyků zazvoní telefon. „Rodiče- Bea.“ Čtu a beze smyslů zmáčknu zelené sluchátko. „Máme ti vyřídit, že tě měla moc ráda…“ rozpláče se její máma a já v pláči odvětím: „Já ji taky. Moc…“ Zavěsím a utíkám ven. Hlavně pryč, pryč od té černé vánoční atmosféry, pryč od mučících pocitů. Ale… Kde je vlastně pryč?

…

Zítra je Silvestr a místo štěstí a světa plných barev sedím v kostele. Kolem mě lidé v černých sáčkách a já nacpaná do kousavého černého svetru. Koukám na rakev daleko před sebou. Ne, chci si ji pamatovat se zdravou barvou, s úsměvem na tváři! Stírám slzy a v ruce žmoulám krabičku. Krabičku cigaret. Jejich vůně mě uklidňuje a zároveň dráždí. Zvednu se a odcházím. Před dveřmi se naposled otočím a do modliteb pozůstalých zašeptám: „Sbohem…“. Jdu zkusit svou první cigaretu. A taky poslední. Jen tak, vědět, jak to chutná, v životě se má zkusit všechno, je tak, tak moc krátký…