Navždy s tebou

Začínal jsem být netrpělivý. Podíval jsem se na hodinky – už snad po stopadesáté. Kde jen může být? Měla tu být před půl hodinou. Jenže ona nikdy nechodila pozdě! A když slíbila, že přijde, tak vždycky přišla. Vždycky. Takže musí přijít i dnes. Kdyby jí do toho něco vlezlo, ozvala by se. Přitiskl jsem mobil k uchu a poslouchal... hlasovou schránku. Tohle už bylo vážně divné! Jestli mě už nechce vidět, určitě by mi to řekla. Taková není, že by se na mě zničehonic a bez jediného slova vykašlala... Věřil jsem jí. A věřím jí i teď. Tak proč tu teď není? Po hodině marného čekání jsem to vzdal a s nepříjemným pocitem, že se jí něco stalo, jsem se vydal domů. Cestou jsem stále vytáčel její číslo... Někdy si ten mobil přece musí zapnout! Jenže nezapnula...
Vešel jsem do prázdného bytu a zavřel za sebou. Nemohl jsem tu jen v klidu sedět a čekat, jestli se ozve... Místo toho jsem začal chodit sem a tam po bytě a hlavou mi vířily strašlivé myšlenky, co všechno se jí mohlo stát. Moje představy byly tak děsivé, až jsem měl pocit, že se mi rozskočí hlava. Pro jistotu jsem se tedy položil na gauč a bezmyšlenkovitě sáhnul po televizním ovladači. Vlastně jsem si moc nepomohl. Sice jsem se díval směrem, kde stála televize, ale před očima se mi odehrával úplně stejný film jako před chvílí. Jenže pak jsem zpozoroval něco, co okamžitě přitáhlo moji pozornost. „...dnes byla v parku brutálně zavražděna mladá dívka...,“ hlásil reportér, zatímco já nevěřícně zíral na fotografii dívky, která byla zavražděna. Sledoval jsem bez dechu tu tvář, kterou jsem tak dobře znal, ty dvě nádherné oči, usmívající se ústa... všechno, co jsem tak miloval. Stále mi to nedocházelo. Zavražděna? Ne!!! Musí to být nějaký omyl, zlý sen... Určitě jsem usnul. Jenže dva proudy slz, které mi teď stékaly po obličeji, mě přesvědčily o opaku.
Pořád jsem ještě nehybně seděl a byl v šoku. Jako bych čekal, že mi najednou zazvoní mobil a ten její sametový hlas mi sdělí, že je naživu a že si nemám dělat starosti. Ale nestalo se tak... Moje nejhorší obavy se přece jen naplnily!! Začínalo se mi špatně dýchat... musel jsem na vzduch. Ani jsem se nemusel zdržovat oblékáním – kabát jsem měl stále ještě na sobě. Jakmile jsem se ocitl venku, rozběhl jsem se. Nevěděl jsem, proč a kam vlastně běžím, prostě jsem chtěl být daleko... Daleko od všech, od všeho... Potřeboval jsem být sám. Cítil jsem na tváři chladný vítr, jak pomalu vysušoval mé slzy...
Ačkoliv jsem si myslel, že nemám ponětí, kam běžím, tak jsem to přesto věděl. Když jsem se totiž konečně zastavil, bylo to na místě, které mi bylo moc dobře známé. Nejen že bylo známé, tohle místo pro mě hodně znamenalo. Stál jsem na kopci a měl rozhled na celé město i na zapadající slunce. Tuhle nádheru jsme vždy pozorovali ve dvou... A možná ani dnes bych tu býval nebyl sám... Proč se to jen muselo stát?? Jediná dívka na světě, kterou jsem miloval a ona... je mrtvá! Poslední dvě slova jsem zašeptal do ticha, panujícího kolem mě...
Najednou se mi před očima cosi zalesklo. A nebylo to pomalu zapadající slunce. Bylo to bílé, jasné světlo... A potom jsem spatřil něco naprosto neuvěřitelného. Uprostřed té záře se třpytily obrysy jejího obličeje! Měl jsem pocit, že už naprosto blázním... Ale pak jsem uslyšel ten hlas. Hlas, o kterém jsem si myslel, že už nikdy z jejích úst nevyjde... „Jsem sice mrtvá... ale miluju tě a budu navždy s tebou! Neměj strach... i když mě třeba neuvidíš, vždycky budu u tebe... Vždycky... Slibuju.“
Než jsem se stačil vzpamatovat, světlo zmizelo. Věděl jsem teď zcela jistě, že tohle se mi nezdálo. A bylo mi najednou o mnoho lépe. Už jsem jí sice nikdy nesměl spatřit... ale byla tu se mnou... Cítil jsem jí...
„Nikdy na tebe nezapomenu,“ řekl jsem a byl si jist, že to slyšela...