Ze snu se vždy musí probudit.....anebo ne???

Byla naivní. Trošku dětinská. Měla ideály. Představy. Touhy. A své sny. Myslela si, že se jí splní. Na jejich 17 let to bylo překvapivé. Takové roztomilé. Její známí to sledovali a úsměvem, ale nechtěli jí zkazit vše, co si tak pečlivě nachystala. Doufali, že se jí vše podaří. Že to zvládne. Byla to obyčejná dívka. Taková šedá myška. Nikdy nevynikala mezi ostatními, ale ani o to nestála. Dívala se vždy na charakter a ne na vzhled. Možná i to zapříčinilo její postavení ve třídě. Ona měla na to být s těmi „in“. Kdyby se malinko upravila a namalovala, tak by zapadla. Místo toho se kamarádila s podivíny a „pošuky“. S odpadlíky a okrajem společnosti. Měli v sobě něco, co nedokázala popsat. Takovou čistotu myšlenek a duše. Nezkažené chování a sny. Chtěla být za dobře se všemi. I s těmi z lepších, ale ti neschvalovali její pohled na tu chátru. Tak skončila na samém dně třídy. S dalšíma dvěma nevydařenými.

Jako všechny dívky v jejím věku chtěla přítele. Ne tu lásku na den, nebo týden, ale na celý život. Tu pravou. Tu jedinou. Všímala si krásy spolužáků a mužů na ulici. Chtěla ještě najít tu krásu duševní. Tu, která ji obohatí a posune dál. Čekala. Věděla, že se dočká. Vždyť to byl jeden z jejich plánů, sbů, přání. Věřila v to. Nehleděla nenávistně na zamilované páry. Vždyť ona se dočká. Jednou určitě.

Měla hodně aktivit. Chodila hrát na klavír, zpívala, navštěvovala charitu a pomáhala v domě s pečovatelskou službou. Chtěla být prospěšná. Něco dělat. Na svůj osobní život neměla čas. Nebylo kdy se seznámit se stejně starými lidmi. Jen ve škole. Tam však byla společností odepsaná. Většinu volného času, ikdyž ho nebylo moc, trávila s Martinem a Štěpánem. Kamarády („pošuky“) ze školy. Nebyli hezcí, ale dalo se s nimi povídat i o něčem jiném, než o módě a o tom co teď letí. Ráda s nimi diskutovala, řešila témata, rozebírala podstatu všeho.

Byla středně vysoká. Měla dlouhé, tmavě hnědé vlasy, vždy pečlivě svázané do culíku, nebo copu. Velké hnědé oči, věčně schované za tlustými brýlemi. Postava se ztrácela v pytlovitém a střihem nevýrazném oblečení. Nebyla škaredá. Jen nevýrazná. Šedá myška, kterou člověk přehlédne. Nevšimne si. Neotočí se.

Jako každé pondělí se odebrala do domu s pečovatelskou službou. Pracovníků zde bylo málo a neměli čas věnovat se jednotlivcům. Sára chtěla pomoci. Předčítala lidem se špatným zrakem jejich oblíbené knihy, povída,a si s nimi, hrála hry. Chtěla jim nějak zpestřit ten denní stereotyp.

Teď seděla u pana Nováka. Rád si s ní povídal a tak si pokaždé našla aspoň chviličku, aby s emu mohla věnovat. Dnes ji začal vyprávět o vnukovi, který má dnes přijít. Mlčela. Věděla jak to je. Kolikrát jí už někdo říkal, že má přijít dcera či vnuk. Většinou nikdo nepřišel. Nechtěla ale panu Novákovi kazit náladu. Usmála se na něj. Bylo úžasné, jak se dokázal ze zadumaného pána stát rozzářený člověk. Ve tváři mu bylo vidět takové nadšení. Bodlo jí u srdce. Tušila, že stejně nakonec nikdo nepříjde. Ale říct to nahlas? To ne. A proč by to dělala? Třeba je jen moc pesimistická. Asi se plete.

Za půl hodiny se začala zvedat k odchodu. Byla tady už přes tři hodiny a zítra psali test, na který se musí učit. Pan Novák byl smutný, že neuvidí jeho vnuka. S úsměvem odpověděla, že snad příště. Rozloučila se se zaměstnanci a vydala se k odchodu. Proti ní šel kluk asi 18 let. Vysoký, světlovlasý, modrooký. Ptal se po panu Novákovi. Tak přece. Měla radost. Otázala se, zda je Pavel. Trpchu nechápavě přikývl. Řekla mu, že ji o něm jeho dědeček lecos pověděl a že se na něj už těší. Ukázala dveře zadního pokoje a s pozdravem se vydala k domovu.

Po cestě přemýšlela. Tak přece jen je pesimistická. Vždyť Pavel přišel. Byla ráda. Aspoň někdo se dočkal. Je hodný, že si našel čas na svého dědečka. Moc kluků v jeho věku by to neudělalo. Vlastně někoho takového by chtěla. Kdo dokáže myslet i na ostatní a nejen na sebe. On byl první z mužského pohlaví, ve kterém viděla dobré vlastnosti. Jistě Štěpán a Martin jsou taky fajn. Ale jinak. Pak se duchu okřikla. Přece nebude v osobě, co zná tak tři minuty, hledat budoucího partnera. Je vážně jako malá. Vždyť ho už v životě neuvudí. A tak zastrčila kolonku „Pavel“ až do vzdálené části svého mozku

Život plynul dál. Jako vždy v šíleném tempu. Sára se nezastavila. Pořád v jednom kle. Škola, zájmy, učení. Neměla čas přemýšlet nad čímkoliv. Třeba nad tím, jestli ji takto hektický život baví, Těžko říct. Možná že ano. Možná bylo dobře, že nemohla přemýšlet. Když se někdo zamyslí, příjde občas na věci, které by radši nevěděl.

V pondělí, když byla v domově, zavolal si ji pan Novák. Povídali si jako obvykle. Téma se opět stočilo k jeho vnukovi. Že prý ji s ním musí seznámit, že je hodný chlapec a další pochvalné řeči, které většinou prarodiče vedou. S úsměvem naslouchala. Věděla, že dědečkové nebývají objektivní, ale v duchu si o Pavlovi myslela to stejné. A to ho viděla jen chvilku. Připadala si jako puberťačka, která si idealizuje krásného herce. Dnes měl Pavel zase přijít. V hlavě ji automaticky bliklo: dneska vypadám hrozně, měla bych se rychle učesat a upravit. Sama se zděsila nad svými myšlenkami. To řpece není ona. Ona se nikdy před nikým nezhezčje.

„Ťuk, ťuk.“ozvalo se. Znervózněla a s očekáváním se otočila. A vešel on. Nechápala, jak je možné, že ji jeho přítomnost tak znervózňuje. Nebyl vyloženě krásný, Byl sympatický a milý. Takový ten normální kluk. Žádný šampónek. Netušila, proč ze všech chlapů co zná, chce mít toho, kterého vidí podruhé. U něj tušila, že mu nejde jen o skořápku. Tak snad proto.

Pavel se ve dveřích zarazil a pohledem přejel z ní na svého dědu. Ten ho s radostí přivítala představil je. Bylo jí trapně, když ji označil jako tu obětavou dívku, která se mu věnuje a stará se o něj i ostatní. Sára rozpaky zrudla. Není přece tak skvělá. Nevěděla co říct. Vyřešil to Pvel. Naštětstí.
„Jsem moc rád, že se dědečkovi věnuješ. Rád si s někým povídá a já nemám čas docházet. Mám hodně učení.“ usmál se na ni
Oddechla si. Byla ráda, že ji nebere, jako nějakou trapku. S omluvou, že musí zajít za paní Sojkovou, se odebrala ke dveřím. Pan Novák se tvářil nanejvýš zklamaně, ale na takovou výmluvu neměl co říct. Skoro ani nelhala. Sice za paní Sojkovou dneska jít vůbec neměla, ale zajde. Přečte jí další kapitolu její oblíbené knihy.

Asi za hodinu usoudila, že je čas jít domů. Rozloučila se s ostatními a vydala se do sychravého počasí. Pomalu se blížila zima a venku už pořádně foukalo. Zachumlala se do šály, nasadila se Mp3 přehrávač a s rukama v kapsách spěchala domů. V tom ji někdo zaklepal na rameno. Ohlédla se a s překvapením shledala, že je to Pavel. Vytáhla si z uší cluchátka a usmála se na zadýchaného mladíka.
„Utíkám za tebou už celou věčnost. Volám a ty nic.“ vychrlí ze sebe. Sára se jen rozesměje a vysvětlí důvod své „hluchosti“.
„A proč si za mnou vlastně běžel?“ optala se.
„No víš...Jen sem si říkal, že ti poděkuju za dědu. Samotu špatně snáší. A on tě furt vychvaloval. Jsem si říkal, že bych mohl poznat, co je na to pravdy.“ oznámí. Nevěděla co říct. Snažila se své rozpaky zakrýt předstíraným kašlem. Co se na to dá odpovědět? Vyřešil to zase on. Začal se ptát kolik jí je, na školu a další všední věci. Za chvíli byl jejich rozhovor přirozený a pro oba příjemný. Doprovodil ji až domů. Ta si vyměnili svoje telefonní čísla. Sára šla do bytu šťastná. Někdo , jako je on, se s ní dá do řeči. Nemusí se hned jednat o nějakou lásku, ale aspoň našla přítele. Tu první variantu by sice uvítala víc, ale ráda by byla za obě. Celý večer na něj myslela a nemohla usnout. Uvažovala, zda je moc hloupé napsat první. Stejně jako kdykoliv před tím, problém vyřešil on.

PAVEL : NEJAK NEMUZU USNOUT. ANI NEVIM PROC. DOUFAM ZE TE NEBUDIM. P.

Tak se ozval. Vzpomněl si.

SARA : TAKY NESPIM. A ASI DNESKA ANI NEUSNU. SEM RADA ZE SES OZVAL.

PAVEL : TO SEM RAD, ZE SES RADA=D. A PROC NEMUZES USNOUT? NECO TE TRAPI?

SARA : TO ANI EN. SPIS PREMYSLIM. A PRO TEBE STEJNA OTAZKA..=)

PAVEL : V MYSLENKACH PROBIRAM DNESEK. JSEM RAD ZE SEM TE POZNAL. DOBRE SE S TEBOU POVIDA.

V tomto duchu si psali asi dvě hodiny, načež oba usoudili, že pokud nepujsou spát, zítra nevstanou.

Následující dny Sára jen zářila. Poháněna Pavlovými sms zvládala celý svůj kolotoč s dobrou náladou. Psali si každý den. Chtěl se sejít, ona taky, jenže v jejím harmonogramu na to nebyl čas. Mohli se sejít až o víkendu. Domluvili se na sobotu. V onen osudný den byla celá nervózní. Chtěla se Pavlovi líbit. Nevěděla co si obléc, jak se učesat.. Třikrát se převlékla, než zvolila obyčejné rifle, triko a mikinu. Rozhodla se, že si nebude na nic hrát. Bude přirozená. Proč si brát tričko s výstřihem, když je nenosí ani normálně a necítí se v nich dobře? Vlasy stáhla gumičkou a vyrazila. Už na ni čekal a z dálky se usmíval. Na přivítání ji objal. Po takto přátelském gestě. Se veškeré její obavy a nervozita rozplynuly. Povídali si jako staří známí. Byla nadšená. Našla si skvělého přítele.

Společně strávili celé odpoledne. Večer, když přišel čas se rozloučit, nechtělo se ani jednomu. Nabídl jí doprovod domů. Radostně ho řpijala. Nejen pro to, aby s ním byla o chvíli déle, ale i z toho důvodu, že pohyb po opuštěném, večerním, tmavém městě neměla ráda. Došli až ke vchodu, kde bydlela. Oba rozpačitě stáli. Sára si najednou uvědomila, jak malá je mezi nimi mezere a jak snadno by se dala překonat. Byla nervózní. Potily se jí ruce a odhodlávala se k tomu činu. A pak ji políbil. Jen lehce na rty. Kdyby necítila jeho dech na tváři, myslela by si, že je to snad jen sen. Bylo to takové lehké pohlazení. S žárem v srdci a úsměvem na tváři, se každý vydali svou cestou domů.

Scházeli se co nejčastěji, ale to bylo maximálně jendou týdně. Sára neměla čas. Byal moc zaměstnaná na to, aby se mohli vidět vícekrát. Vadilo jí to. Tušila, že zrovna on je ten, koho si jednou vezme.

Začala pomalu vypouštět svoje záliby a zájmy. Jen aby mohla být s ním. Neměla čas se učit a zhoršovaly se jí známky. Jejich vztaj byl harmonický a oba byli spokojení. Milovali se a byli spolu rádi. Rozumněli si. Sářin pestrý svět se začal zaměřovat jen na jediný bod. Pavla.

Každý okamžik, kdy nebyla s ním, brala jako zbytečný. Nejradši by ani nechodila do školy, ani domů. Čas chtěla trávit jen s ním. Těšila se, až jí bude osmnáct a vezme si ho. Tak to plánovala. Vždyť spolu byli teď krásný půl rok. Ona chce takto úžasný celý život.

„Víš....myslím si, že bychom se měli rozejít. Mám tě moc rád, ale...no....víš, já chci mít i kamarády, ne jen tebe...Promiň. Moc mě odstraňuješ ze společnosti...Já nedokážu být sám...!!!“
„Ale ty nejsi sám. Máš mě. Já tě nikdy neopustím...Nikdy!!!!!!!!!
„Promiň, ale je konec. Špatně jsi mě rozumněla. Chci žít. Ne se usadit, na to jsem moc mladý. Promiň...Snad mě dokážeš pochopit....Jednou....Sbohem....“

Zůstala stát a sledovala ty milované rty, jak říkají tak krutá slova. Milované oči, které se zalívaly slzami. Milovanou postavu, která se ztrácela v dáli. To je snad vtip. Doufala. Věděla, že marně. On ji opustil. Ten s kým plánovala budoucnost. Proč? Vždyť jen chtěla být s ním. Po tváři ji tekly slzy. Míchaly se s kapkami vody, co začaly padat z oblohy. I nebe brečí.....

Netušila, ajk se dostala domů. Nic si nepamatovala. Ve svém zoufalství ani nedokázala křičet. Jen ty slzy prozrazovaly, že se něco stalo. Něco strašného. Takhle to řpeci nechtěla. Měla plány a sny. Všechno ji zrušil. Zkazil. Zničil. Co teď bude dělat? Vždyť se ji rozsypala osnova života. Vysnila si sen a on ji z něj krutě probudil. Viděla jediné řešení. Nikdo nebyl doma. Vzala si žiletku a zamknula se v koupelně. Sedla si na zem. Dokáže to? Snad ano. Malinko se řízla do ruky, aby věděla jak moc bude muset zatlačit. Po ruce ji stékal pramínek krve. Zvedla ruku k poslednímu zářezu. K tomu, který vše skončí. Začala přemýšůet. Je to nezbytné? Vždyť chtěla být prospěšná. Pomáhat ostatním. A co dělala poslední dobu? Nic. Všechen čas trávila s Pavlem a na své plány neměla čas. Vždyť svět přece rozchodem nekončí. Posune jí to dál. Může se teď vrátit k pomoci ostatním. Uvědomila si, jak může vše změnit. Otřela krev z ruky. Schpvala žiletku. Osušila obličej. Teď bude vše jinak. Vysní si nové sny. Bez Pavla...

Tak začala znovu žít. Navštěvovala všechny kroužky co dřív. Byla pořád zničená z rozchodu, ale pocit, že má vyšší cíl jí pomohl na nohy.

Každé pondělí chodila znovu mezi opuštěné důchodce. Pavel se zde neobjevil. Měsíc po rozchodu se vracel z domu s pečovovatelskou službou do bytu. Přemýšlela. Byla smutná, ale ne nešťastná. Teď si už našla čas na svoje myšlenky. Potřebovala si srovnat vše co chtěla zažít a vše co zažila. Utápěla s ev takových úvahách. Zapnutou mp3ku na co největší hlasitost. Melancholické Evanescence ji naladily přesně tak jak potřebovala.

Přecházela rušnou silnici. Nerozhlédla se. Nevšimla si projíždějícího auta. Prudké skřípění brzd, bylo poslední co slyšela. Pak už jen ucítila prudký náraz. Bolest....Všude se udělala tma....

Zemřela jako mladá dívka plná ideálů, přání a tužeb. Možná je to dobře. Nestihla zažít žádnou další zradu, kterou ji život nachystal. Ta jedna jediná ji stačila. A ono by jich bylo víc. Takto měla vytvořený nový sen. Ten, který byl dokonalý. Ten, který chtěla žít. Ten, z kterého ji nestihl nikdo probudit...