Vrať se...

Už je to několik předlouhých let. Tolik let. Tak mnoho promarněného času. Nemoci říci si jediné slovo. Ani náznak toho, že jsi tu byl. Jediný řádek, pár vět, slovo … alespoň něco. Kde jsi?
Nemohl jsi se ozvat nebo jsi nechtěl… nevím.
Léty stárnu a srdce chřadne a bije čím dál pomaleji. Chci vrátit čas, alespoň o minutu. Ty krásné dny znovu cítit a prožít. Dotýkat se tě opět. Prožívat noci, na něž již nezapomenu. Chuť vína jakoby se vrátila.
Vlažný podvečer nasál tvou vůni, svíce mlhavě plápolají, vosk vyplňuje můj svět. Jakoby jsi tu byl. Zas líbáš mou šíji.
Kéž by jsi tu byl. Tak dávno a přec jakoby teď jsi odešel. Jak žíti mám?
Sním noc co noc o tvé lásce, jež patří mě. Tak se mi vrať. Prosím… aspoň na jediný den, ať zas štěstí v žilách mých koluje. Láska ať očaruje nás.
Sny s úsvitem mizí a tak mizí i má naděje na tvůj návrat. Rozplývá se touha žít dál život v této době.
Tvé hřejivé dlaně se mne dotýkaly s láskou, kterou už více nepoznám. Ano, tak jako právě teď. Vzduch zase voní skořicí. Tvé rty se mne dotýkají. Zas tě cítím, i když jen na chvíli, brzy zase odejdeš.
Teď však budu snít sen, v němž jsem s tebou, ač vím, že už tě více neuvidím. Prosím, vrať se…

Šedavé ráno proniklo do pokoje. Už neotevřu oči, budu jen chladně ležet v posteli s nebesy. Byl to můj poslední sen. To já jsem se ztratila, konečně se vrátím k tobě.. odpusť, že jsem tě obviňovala, nyní už budeme navždy spolu.