Proč jsi mi nic neřekla, maminko?

Na hřbitově, jako by se zastavil čas. Byl teplý sluneční den, ale ona ho nevnímala, cítila jen prázdný chlad a samotu, které jí obklopovali. Už neplakala, jen se nepřítomě dívala na hrob své maminky a snad posté si četla nápis, který byl napsaný pod jejím jménem. Čas se zasatvil a už nikdy nepůjde takovou rychlostí, jako doposud. Nevnímala slova, která pronášel jistý pán o její mamince, nehodila se k ní.
Vzpomněla si na jeden teplý večer, bylo stejné horko jako dnes. Seděly spolu u řeky a chytaly ryby. Bylo to krásné, prostě nádhera. Tolik se spolu nasmály, povídaly si jako už dlouho ne. Probraly snad všechna témata. Ale to byla ještě šťastná, teď je sama. Při této vzpomínce se jí po tářích začali kutálet slzy, které vypadali na její bíle pleti jako démanty. Bála se slz-pláče, věděla totiž, že když jendou začne plakat, už nikdy nepřestane.
Všichni si stoupli, udělala to tedy taky, i když nevěděla proč.
"Ann přines mi prosím šití" houkla maminka na svou malou dcerku,ta hned běžela a přinesla jí ho. Věděla, že budou dělat něco velmi zajímavého. Dívenka stála s šitím před maminkou "Ty jsi se přeci vždycky chtěla naučit vyšívat. Tak teď ti to ukáži, jestli tedy chceš?" dívenka chtěla a s horlivím kýváním hlavy si vlzela na její klín a se smíchem se pustili do práce.
Najednou se vzpomínka přerušila, protože šli všichni ven. Dívka šla zmateně, ven s ostatními, možná si ani neuvědomovala že někam jde. Nedívala se kolem sebe, jen šla pořád rovně a vzpomínala.Sedí v nemocnici, živě si ještě vzpomíná na ten hrozný pocit, že se něco děje. Nebrečela, chtěla být silná, kvůli své mladší sestřičce. Držela jí na klíně a hladila jí po jejích dlouhých vláskách. Byla hrozně moc smutná, ale také neplakala. Ta úzkost, když přišel lékař" vy jste jistě její rodina, že ano?" kývli že ano, poprosil jejich tátu aby s ním šel vedle. Zpanikařila, věděla že je něco v nepořádku, ale nic na sobě nedala znát. Byili tam hrozně dlouho. Když vyšli, táta si otíral oči. On opravdu brečel, ještě nikdy ho děvčátka neviděli brečet. Když ho viděla, věděla že nic nedopadlo dobře..."tatínku je maminka vpořádku?" zeptala se ho malá sestřička. Neodpověděl, jen napřáhl náruč a ona mu skočila na ruce. Odešli a ani se radši neohlédla....Kráčela neslyšně ,nebrečela "děvčata to nějak zvládneme" řekl povzbudivě táta i když jemu samotnému bylo smutno "táto kde je mamka?" zeptala se sestřička a zakňourala" víš ona je te´d v nebíčku a dívá se na tebe" Brečela potichoučku, její starší sestra se jen dívala před sebe a nevnímala, co táta říká
Zase se vrátila do reality, nějaká stará paní, kterou vůbec nezná, jí potřásala rukou "upřímnou soustrast" řekne při tom. Dívka jen nepřítomě zakejvá hlavou. Někdo jí zatahal za sukni, podívala se dolů a vzala do náruče svou sestru "Pojď půjdeme k autu" řekla nepřítomě " Ann a vážně....se na nás mamka dívá?" zeptala se uplakaně " Ano dívá a je smutná, že pláčeš, tak neplakej"" proto ty nepláčeš?" " jo proto..." Když se konečně usadili do auta, vzpomněla si na to, jak si zpívali, aby si zkrátili dobu. Jeli zrovna k babičce, všichni se nemohli dočkat. Mamince zrovna tu cestu, nebylo dobře. Vzpomínka se rozplynula, když přišel táta. pojedou domů, k babičce až zítra. Dojeli konečně domů, cesta byla nekonečná. Plná bolestných vzpomýnek, ale bolestnější bylo si na ní nevzpomínat . " Jdu si lehnout, není mi dobře" řekla a doopravdy šla do svého pokoje. Ve svém pokoji se cítila ještě hůř než kdekoli v domě. To ona jí ho celý vyzdobila, a namalovala. Dívala se na všechny kresby kolem sebe a až te´d si uvědomila jaká je to doopravdická krása. Měla báječnou mamku, ano měla....Nespala, nemohla usnout. Ležela v posteli a dívala se nepřítomě do stropu, nemohla ani vzpomýnat. Každý nádech jí byl naobtíž. Modlila se, aby už nemusela dýchat. Nakonec usnula, ale pořád se probouzela a mluvila ze spaní.
Ráno vztala brzy a toulala se po prázdném městě. Bezmyšlenkovitě se dívala do víloh na všechny ty zbytečné věci. Nic už tu není tak důležité, jako bylo. Všechno jsou jen zbytečnosti. Už nemá nikoho komu by řekla co cítí...
" maminko mě pícla vosa" s brekem, běžela k mamince a vrhla se jí do náruče" to bude dobré, pofoukáme prst a už ho nebudeš cítit" malá Ann se přitulila k mamince a nechala si prst pofoukat " to bude dobré, neboj se"
Te´d už ale není nic dobré....už jí nikdo neobejme...po tváích jí stékali slzy. Bezmyšlenkovitě došla k lesu. Sedla si na lavičku a rozbrečela se ještě víc, foukal vítr a do tváře jí nametl listí. Nevadilo jí to, te´d už jí nic nevadí.....
Domů se vrátila až k obědu. Byla hrozně moc unavená, proto si šla lehnout. Jíst nemusí....a žít taky ne."Ann co ti je?" ptá se sestřička" tobě se stýská po mamince?""Ano stýská a moc" " ale vždyť nemusí, maminka je nahoře a dívá se na tebe" a obejmou se.
Nechtělo se jí k babičce, nechce vidět dalšího nešťastného příbuzného. Dohodla se státou, že babičce řeknou, že je nemocná.
Celý den spala. Byla tak hrozně moc unavená.
Kydž se probudila rozhodla se, že dojde do nemocncie a zeptá se co se stalo. Otec jí nic neřekl, potřebuje to vědět.
V nemocnici na ní byli všichni hrozně moc hodní, možná až moc. Když se konečně dostala k lékaři, ztratila odvahu. Ale neodešla, musí s to dozvědět.
Maminka zemřela při porodu. Ann to nevěděla, nepoznala že je maminka těhotná. Třeba to chtěli mít pro dívky jako překvapení, bylo jí líto že to nevěděla. " chceš se jít podívat na sestřičku?" zeptal se doktor. Ann tomu nemohla uvěřit má další sestru....sestřičku malinkou, zakývala hlavou.
Byla podobná mamince, i takhle malá. Viděla hromadu fotek. Byla tak nádherná. Mohla si jí pochovat. Opatrně jí vzala do náručí a něžně jí mačkala. Dívala se na její prstíčky a nožičky a prostě......najednou se cítila tak šťastná....Rozplakala se, né smutkem, ale štěstím...
Už ví pro koho žít.....pro rodinu...