Šakal

Anotace: Tahle povídka je o nemoci, velké lásce, smrti a velikém utrpení...prosím písněte komet, moc mě zajímá váš názor na tuhle povídku

„Taky Tě miluju!“, šeptla jsem něžně svému milému do ucha a oddávala se dál milostným hrátkám. Po výborné večeři – speciálně na ohni upravených jatýrkách z antilopy / jen pro upřesnění – Cestuji s mím milým a jeho přítelem africkou buší do města Pretorie/.
Je to tak romantické. Plameny ohně nás hladí svýma teplýma, žlutýma rukama, zhruba půl míle od nás je široko daleko jediné jezero a svědkem naší velké lásky je žízeň zahánějící buvol. Tu a tam zaslechneme hyenu, šakala nebo papoušky jak nedočkavě švitoří svá tajemství.
Po úžasném milování usnu Mbejanovi v náručí. Spánek však netrvá dlouho. Probudí mě teplé polibky s omluvným výrazem: „Promiň lásko, je mi zima. Jdu si sednout blíž k ohni, půjdeš se mnou?“ A tak si sedneme k ohni a povídáme si dlouho do noci . „Any, odskočím si do roští a nepůjdeme pak do naší „postýlky“?“ Nečekaje na mou odpověď vyskočil a šel vykonat svou potřebu. Zaposlouchal jsem se a…..ticho a …..zavytí. Né to nenápadné zavytí, které k buši neodmyslitelně patří . Ale najednou to bylo něco jiného….Promlouval k nám jen 1 šakal, byl to pronikavý, zajíkavý hlas – výkřik bolesti i šílené hysterie. Vyhrabala jsem se na nohy a nerozhodně zírala do temnoty přede mnou. Šakal se blížil k tábořišti, blížil se rychle. Najednou mi došlo co se děje! „Mbejane, vra´t se sem! Dělej poběž!“, jen se na mě bezmocně ohlédl. Ruce měl před sebou dole a močil obloukem, který v záři ohně dopadal k zemi jak stříbrná stuha. „Lásko!“, křičela jsem z plných plic. „To je šakal a má vzteklinu! Uteč Mbeji, uteč!“ Šakal byl už hodně blízko když se Mbejan konečně začal hýbat. Byl napůl cesty k ohni když upadl. Otočil se do tmy ze které měl šakal přijít. A pak jsem ho uviděla. Vyletěl jak černý přízrak z temnoty se stejně zatemněnou myslí a vrhl se přímo ke klečícímu Mbejovi.
Jen jsem viděla jak si kryje rukama obličej, když se na něj ten netvor vrhá. V tom se utrhl jeden ze psů. Vrhl se na šakal. Zápasili spolu, ale i přes to stihl Mbejana pěkně pošramotit. Vytáhla jsem klacek z ohniště a běžela k tomu osudnému místu. Mlátila jsem do toho nakaženého stvoření dokud nebylo úplně na padrť. Dotáhla jsem mého milého k ohni. Na pravé tváři měl jednu ošklivou ráno a další dvě na hrudi. Došla jsem vzbudit Carlose. Vše mu vypověděla a jen viděla hrůzu v jeho dobrých očí. Ten stín strachu a prázdnotu. Vzal si nůž a rozběhl se k ohni. „Přivaž toho psa!Přivaž ho daleko od ostatních!A dej pozor ať Tě nepokousá!“ Poslechla jsem jeho pokynů a šla se podívat jak si vedou. Ještě ani nezačali. „Ann, budu potřebovat pomoc. Až se ten nůž rozžhav do běla, musíš ho přiložit na rány. Je to jediná možnost jak zamezit infekci. Ještě přines láhev brandy, ať jí vypije. Bude to dlouhá a bolestivá noc.“
Mbejan poslušně vypil půl láhve té nejlepší brandy. Carlos si položil Mbejana bezvládně na sebe a opatrně, přesto silně ho sevřel. Vytáhla jsem nůž a v tu chvíli jsem nevěděla jestli ještě někdy budu schopná políbit, natož se pak někdy milovat s takovým ohavou. Zahnala jsem rychle své chmurné myšleny. Připadala jsem si provinile. Přiložila jsem nůž k Mbejanově tváři a on se zkroutil bolestí. V jeho očích byl strach, bolest a utrpení. Po celém táboře zasmrděl pach spáleného masa. Zvedl se mi žaludek, ale snažila jsem se to vydržet. Když bylo dílo dokonáno měl Mbejan celou košili promočenou potem a společně s Carlosem ho odvedla ho do postele. Carlos šel vypálit ještě rány tomu psisku, kterému jsem vděčila za život Mbejeho.
Další den jsme se dali s Carlosem do práce. Stavěli jsme chýši pro Mbejana a řetězy pro případ nouze. Třetího dne, krátce po poledni byli už hotovi. „Je mi líto Mbejane, ale musíme to udělat!“ „Já myslel že obchod s otroky už dávno zrušili?“ odpověděl a snažil se svým nateklým obličejem pousmát. Došli jsme do chýšky a tam mu připnuli řetězy kolem pasu. „To by tě mělo udržet.“ „Ok, padne mi to skvěle a teď si prohlédneme moje nově apartmá. Vešli dovnitř, Mbej si lehl na postel. Vypadal velmi unaveně a nemocně. „Jak dlouho bude trvat jestli se to dozvíme?“ zeptal se tiše se zřetelným strachem v hlase. „Nevím, myslím že bys tu měl zůstat alespoň měsíc, potom by ses už mohl vrátit.“ „Celý měsíc?To bude zábava čekat jestli náhodou nezačnu štěkat nebo zvedat nohu u nejbližšího stromu. Jaké to bude ?Viděla´s někdy už někoho kdo má vzteklinu?“ „Ne neviděla, ale ty nad tímhle vůbec nepřemýšlej, nedostaneš jí!Věř a modli se!“ „Ale slyšela jsi o tom,ne?Pověz mi vše co o tom víš prosím.“, žadonil a při tom mě upřeně koukal. „Viděl´s toho šakala,ne?“ Mbejan klesl zpátky do polštáře. „Bože!“ zašeptal.
Další dny jsme trávili převážne spolu, ale s Mbejanem to bylo špatné. Pořád jsem mu vyprávěla nějaké veselé historky jen aby přišel na jiné myšlenky. Nedařilo. Byl tu tělem, ale duší byl už někde jinde. Z jeho těla zbyla jen kost a kůže. Snažila jsem se ho vytrhnout z té beznaděje do které upadl. Někdy seděl jen tak celé hodiny a koukal do buše, hladil své jizvy a usmíval se mím historkám. Ale nakonec jsem se dočkala odměny. Mbejan začal mluvit. Mluvil o sobě, o své minulosti, o matce, otci a jí se o něm dozvěděla více než za celé 4 roky. Dokonce dělal každý den zářezy a tak odpočítával ty strašné dny nejistoty. Na kůlu už bylo osmnáct zářezů když začal výt pes. Hráli jsme zrovna karty. Neohrabaně jsem se zvedla, popadla pušku která ležela opřená o kůl, vyběhla k tomu psovi a skoro současně vystřelila. Trvalo skoro hodinu než se s jeho pozůstatky vypořádali. Vrátila jsem se k Mbejanovi. Seděl na židli, ruce v dlaních a oči plné slz. Podíval se na mě: „Slib mi že mi něco takového nikdy neuděláš!“ vyhrkl Mbejan. „Co že ti neudělám?“ ptala jsem se podiveně.“ „To co si udělala tomu psovi.“ „Že to dostal ten pes ještě neznamená, že to musíš dostat i ty…“ „Přísahej mi!“ skočil mi do řeči. „Přísahej, že na mě nikdy nevezmeš pušku!“ „Mbejane, miláčku, ty nevíš co po mě žádáš! Jestli to dostaneš, tak..“ odmlčela jsem se. Cokoli bych řekla by situaci ještě zhoršilo. „Slib mi to.“ Zažadonil Mbejan. „Tak dobrá, slibuju!“
Teď to bylo ještě horší než na začátku. Mbejan se vzdal svého kalendáře, ale tak i své naděje, která den se dnem vzrůstala. Dny byli špatné, ale noci ještě horší. Každou noc se mu zdálo že jel krajinou bez stromů, keřů, všude na obzoru byla tráva. On v jezdeckém sedle hledal svůj stín, byl nervózní že ho nikde nevidí. Potom objevil jezírko s čistou vodou, modrou, podivně lesklou. To jezírko ho vyděsilo, ale přitom se nedokázal přimět aby do něj nevstoupil.Klekl si nad něj a pohlédl na vodu. Z ní k němu jako odraz jeho vlastní tváře vzhlédlo zvíře – s čenichem, hnědou srstí a vlčími zuby, bílými a dlouhými. Tehdy se probudil a hrůza z jeho tváře ho provázela až do rána. Snažila jsem se mu pomoct. Za ty léta jsme si byli strašně blízcí. Tím že trpěl on, trpěla jsem i já. Na čas se mi podařilo ho odvézt na jiné myšlenky, ale potom se to vrátilo s takovou prudkostí, až mi málem puklo srdce žalem. Byla bych ochotná udělat cokoli, jen aby se vrátil ten starý Mbejan.
Když jsem večer přišla k němu s lahví vína a večeří, měl jednu ze svých depresí. „Pojď přisedni si a rozdělej to víno, prosím.Dnes se skvěle hodí k mojí náladě. Víš to, že je víno smutný nápoj?“ „Nesmysl,“odporovala jsem mu a přitom ho rozdělávala, „víno je veselé.“ Nalila jsem mu trochu do sklenice, držel jí proti ohni, takže ji prosvěcovali plameny. „Ty vidíš jenom ten povrch, Anny. Dobré víno má v sobě prvky tragédie. Čím lepí víno, tím je smutnější.“ „To nechápu, vysvětli mi to.“ Poprosila jsem ho s nehraným zájmem. Položil svou sklenici zpátky na stůl a opět se na ní zadíval. „Jak myslíš že dlouho trvalo víno, než dosáhlo své nynější dokonalosti?“ „Deset, patnáct let?“on jen přikývl. „A teď nezbývá nic jiného než ho vypít.“ „Proboha, lásko, nebuď tak morbidní!“ Ale on mě neposlouchal. „Víno a lidstvo toho mají hodně společného. Dokonalost nalézají jedině s věkem.Jenomže v tom nalezení nachází jen záhubu.“ „Takže si myslíš, že kdyby člověk žil dost dlouho, dosáhl by dokonalosti?“ „Některé hrozny jsou zasety ve špatné půdě, jiné zemřely dříve než vyrostly a některé zkazil nedbalý vinař-ne ze všech hroznů je dobré víno.Člověku to trvá dlouho, musí hledat a přitom čelit krutému osudu. Proto to je tragedie o to větší.“ „Ano, ale každý musí jednou umřít. Mám už dost takových řečí. Pojďme se bavit o něčem jiném. Jestli ještě nejsi dost v pořádku na to, aby ses napil, tak nepij! Ale před sebou máš ještě 20 – 30 let života!“ „Opravdu?“ Nedokázala jsem jeho pohledu čelit. Věděla jsem , že Mbejan zemře. Znovu se zadíval na svou sklenici. „Kdybych dostal více času, dokázal bych to. Bože já to vím! Potřebuji více času!“ jeho hlas ječel a měl v očích šílenství „Je příliš brzy! Je příliš brzy!“ „Uklidni se!Bude to zase v pořádku, uvidíš!“ a na tvrzení pravdy jsem mu dala krátký polibek. „Ano, bude to pořádku, bude to v pořádku.“ Opakoval jako ve snách „Radši otevři další flašku!“
Když odešli spát, měl Mbejan opět ten sen. Víno ho ukolébalo a nedovolilo se mu za snu probudit. Byl zajatcem své fantazie, bojoval, ale vždy se vynořil jen na hladinu a opět upadl na samé dno kde snil ten děsivý sen. Druhý den jsem za ním přišla velice brzy, bylo vedro. Seděl na posteli, ruce v dlaních „Cos mi do toho vína dala?Tos mě chtěla zabít?Za chvíli se mi ta hlava snad rozskočí!“ Polekala jsem. Rychle jsem mu šáhla na hlavu. Horečku snad neměl, ale bolest hlavy je 1. příznakem vztekliny. „No tak počkej, dáme si snídani, vypiješ si teplou kávu a bude vše zase dobré.“ Jak jsem řekla tak se taky stalo, ale bolest hlavy neustupovala. „Pojď, přečti mi něco, já zatím uložím sou nemocnou hlavu do postele.“ Hodil mi knížku a uvelebil se na posteli, přivázaný ke kůlu ve své chatrči. „A kde mám začít?“ zajímala jsem se. „To je jedno, někde to otevři. Stejně jí znám už celou na zpaměť!“ Zhruba půl hodiny jsem klopýtala mezi slovy a nebyla schopna zachytit jejich správný rytmus. Dvakrát či třikrát jsem pohlédla na Mbejana. Ležel klidně, oči měl zavřené, lehce dýchal a jeho jizvy byli velice zřetelné. V horkém ránu byl Dickens mocným uspavačem , víčka mi pomalu blížila k sobě, hlas zpomaloval až se nakonec zastavil úplně. Kniha mi pomalu sklouzla z klína.
Ze spánku mě probudilo nepatrné cinknutí řetězu. Mbejan se krčil na posteli jako opice. V očích mu plálo šílenství a v tvářích škubalo a zuby měl pokryté žlutou pěnou. „Lásko,….“řekla jsem a on po mě skočil s prsty jako pařáty a vrčením, které nebylo ani lidské ani zvířecí.Byl to zvuk, při kterém se mi roztřásl žaludek a nohy vypověděli službu. „Nééé…“ zaječela jsem když se na mě Mbejan sápal,ale řetěz ho zachytil, čímž ho strhl zpět na postel. Leknutím jsem vyběhla do buše. Běžela jsem s třesoucíma se nohama a přiškrceným dechem. Zpomalila jsem. Čekala jsem až se tělo vzpamatuje a mysl trochu uklidní. Vrátila jsem se zpět. Vzala jsem pušku a vyšla z vozu. Pušku jsem měla v pohotovosti a opatrně jsem vyšla z kruhu tábora. Řetěz vydržel. Mbejan stál ve stínu divokého fíkovníku a trhal jím. Vydával zvuky jako právě narozené štěně. Stál ke mne zády. Byl nahý a kolem sebe měl kusy rozervaných šatů.Pomalu jsem k němu vykročila a zastavila se mimo dosah řetězu. „Mbeji, lásko..“ zavolala jsem nejistě. Okamžitě se otočil a přikrčil. Na jeho blond plnovousu byla hustá pěna. Pohlédl na mě a vycenil zuby. Potom se na mě se řevem vrhl až ho řetězy zachytili a svrhli na záda. Vyškrábal se na nohy a začal se s řetězem prát, zatímco oči měl hladově upřené na mě. Začala jsem couvat. Ten pohled mě zabíjel, užíral vnitřně. Zamířila jsem mu puškou mezi oči. Přísahej mi. Přísahej mi, že na mě nikdy nevezmeš pušku! Roztřásla se mi muška.Pořád jsem couvala. Mbejan teď krvácel. Ocelové řetězy mu sedřeli kůži z boků, ale pořád se dral aby na mě dosáhl. Najednou přišel Carlos: „Pojď pryč. Jestli ho nezabiješ, tak pojď. Nikdo jiný nemá právo ho zabít a jestli to nehodláš udělat, tak…..On tě tu už nepotřebuje a pohled na tebe ho akorát rozzuřuje.“Mbejan stále ještě rval za řetěz a řval na mě. Z jeho rozervaného pasu crčela krev a zasychala na jeho ochlupacených nohouch jako lepivá roztavená čokoláda. S každým záškubem hlavy mu od úst stříkala pěna a pokrývala mu hru´d, ramena i paže.
Carlos mě odvedl zpátky do tábora. Schovali jsme se do jednoho z vozů a dírou v plachtě jsme pozorovali Mbejana. Viděli jsem to šílené potřásání hlavy, podivnou šouravou chůzi, motají se pořád dokola co řetěz stačil. Pozorovali jsme ho, když ho bolest zhroutila na zem a když zatínal prsty do hlavy, rval si vlasy a drásal obličej zanechávaje na něm Dlouhé jizvy. Naslouchali jsme těm zvukům šílenství – zdivočelým výlevům bolesti, nesmyslnému hihňání a tomu vrčení, tomu příšernému vrčení….Nejméně tucetkrát jsem na něj mířila, ale nedokázala vystřelit. Tam venku, na konci řetězu s obnaženým tělem umírala i část mě. Část mého mládí, veselí, mé bezstarostné lásky k životu. Musela jsem se proto znovu vrátit k té díře a pozorovat ho. Byl to ještě vůbec člověk?
Hodinu před západem slunce proděl Mbejan první záchvat křečí. Stále dívající na můj vůz, kymácel hlavou ze strany na stranu a jeho ústa se neslyšně pohybovala. V tom se ho zmocnil záchvat. Ztuhl, rty se stáhly vzpnu odhalující zuby v děsivém šklebu, oči se mu obrátili v sloup ukazující jenom vytřeštěné bělmo a tělo se mu začalo kroutit dozadu. To nádherné tělo, stále ještě krásné jako tělo chlapce s dlouhýma, krásně modelovanýma nohama se naklánělo víc a víc až se mu s praskavým křupnutím přelomila páteř a on upadl. Ležel na zemi, svíjel se, tiše sténal a celý trup byl skroucený v neskutečném úhlu se zlomenou páteří. Vyskočila jsem z vozu a běžela k němu. Postavila jsem se přímo nad něj a zamířila-buuum, ozvalo se do tichého večera. ..Najednou nezbylo nic! Vlastně ano. Jen veliká prázdnota a samota. Miluji Tě Mbeji