Nejlepší kamarád...

Je podzimní den, šero a strašný déšť. A já musím stát tady, koukat se na tu velkou černou rakev. Toho nejmilejšího človíčka, kterého jsem kdy poznala. Vůbec se mi tomu nechce věřit, jak to, že ty nejhodnější lidé umírají a ty zlý zůstavají na svobodě a žijí si pěknou řádku let? Co je to za spravedlnost?!
Nejradši bych teď byla doma nebo úplně někde jinde a užírala se ve výčítkách svědomí, že to kuli mně Šimon takhle skončil. Ale rodiče Šimona si přáli, aby byl pohřeben do hrobu. A tak tu stojím skoro už ani nepláču, protože všechny slzy jsem stihla do dnešního dne vyplakat. A dívám se na to jak mého nejlepšího kamaráda pohřbívají.
Pohřeb skončil a já si doma s úlevou lehnu na postel a vzpomínám na to vše co jsme spolu prožili. Na to krásný, ale i to ošklivý co Šimona přivedlo ty 3metry pod zem.
Se Šimonem jsme se znali už odmala, chodily jsme spolu do školky, na ZŠ a taky poslední rok na Obchodní Akademii. Měli jsme stejné zájmy, rádi jsem četli, chodily ven (jen tak se projít) , poslouchali jsme punkrock a úplně nejradši jsme si spolu povídali, třeba jen tak o blbostech. Hodně lidí si myslelo, že spolu chodíme, ale nikdy se tomu tak nestalo. Věděli jsme, že by nám to neklapalo a že by jsme tím akorát zkazily naše kamarádství.
Jenže víc než náš vztah, naše kamarádství zkazil vztah úplně někoho jiného. Respektive vztah Šimona a jeho přítelkyně Denisy. Ani jeden jsme nikdy s nikým nechodily, říkali jsme si, že si vystačíme samy. Jenže tenkrát jsme spolu šli na jeden mejdan ke kamarádovi, kde se s Denisou potkal. Úplně ho očarovala nevím, jak to udělala, prostě ho dostala a on si mě přestal všímat. Ze začátku, mě Šimon na jejich rande vodil s sebou (asi ze soucitu). Denisa tam vždy přivedla nějakého kámoše, ale ani jeden se mi nelíbil a když došli Denisy zásoby kluků chodily na rande jen ve dvou. Nejdřív mi to nevadilo, ale po čase už jsme si spolu s Šimonem vůbec nepovídali o blbostech jako dřív a neposlouchali novinky Vypsaný fixy či Vysokého napětí prostě šlo naše kamarádství k ledu. Byla jsme z toho hodně špatná a tak jsem se jednoho den sebrala a šla to vše Šimonovi říct.
Zvonila jsem docela dlouho než se otevřeli dveře a před nimi stál kdo jiný než Denisa, řekla jsem, že si chci se Šimonem promluvit a jestli mi ho může zavolat. Otráveně došla za Šimonem a řekla mu, že tu čekám. Přišel do půlky těla nahatý a pozval mě do vnitř. Sedly jsme si spolu na pohovku v obývacím pokoji a já začala. „Víš už dlouho jsme tě jinde než ve škole neviděla a i tam se mi nějak vyhýbáš, dlouho jsem si s tebou nepovídala jako dřív a moc mi to chybí. Kde jsou ty starý časy?“ zamyšleně se na mě podíval a pak klidným hlasem odpověděl, „ Jani, už nic nebude jako dřív. Denisa mě změnila, žiju teď nový život, seznámila mě se skvělou partou nových lidí a ukázala co je to milovat!“ „ už se nechci ohlížet do zadu.“ Pokračoval a já jako by to byl sen, vůbec jsme tomu nechtěla věřit. „ a co já a naše přátelství?“ zeptala jsem se a bála se odpovědi. Poposedl si, nadechl se a řekl, „to je za námi, měla by sis někoho najít, to ti pomůže.“ A potom mě doprovodil ke vchodovým dveřím, které momentálně pro mě znamenali END. Konec našeho kamarádství.
Od toho dne ubyl zhruba měsíc, když u mě doma někdo zvonil. Sešla jsem po schodech dolů ke dveřím a když jsem je otevřela, nevěřila jsem vlastním očím. Stál před nimi Šimon, „ prosím Jani můžu dál? Denisa mě pustila k vodě a já, já se nemám komu svěřit.“ Tiše řekl a už vkráčel do vnitř. Když se ve mě navršil vztek a místo abych ho pustila do vnitř jsem mu na to odpověděla, „ je mi líto, jak jsi jednou řekl, naše kamarádství už dávno skončilo“. A s těmi to slovy jsem mu zavřela dveře před nosem. Tenkrát jsem chtěla jen být chvíli nedostupná a čekala jsem, že se třeba ještě ukáže nebo napíše či zavolá, ale týden se neozýval. A tak jsem mu po týdnu zavolala a chtěla jsem se s ním sejít, zvedla mi to jeho maminka a řekla, že snad bude lepší když přijdu osobně. Vůbec jsem nevěděla co mě čeká, ale zhruba za dvacet minut po našem telefonátu jsem se objevila u Šimona před barákem a zvonila. Otevřela mi jeho maminka, nikdy nezapomenu na její výraz v očích. Oči se jí třpytily slzami a naznačovali tomu, že asi pěkně dlouho nespala a je pěkně unavená. Pozvala mě dovnitř a posadila se se mnou na tu pohovku na které jsem zhruba před měsícem seděla se Šimonem. Zhluboka se nadechla a tichým hlasem řekla, „ Jani, víš Šimon byl na tom poslední dobou psychicky hodně zle, jak říkal, vše se mu hroutilo, dva týdny vůbec nemluvil až na včerejšek.“ Nerozuměla jsem tomu co říká, ale bylo mi z jejího tónu hlasu a tajůplných vět zle. „ včera spáchal sebevraždu, spolikal prášky na spaní a zapil je alkoholem, doktoři už mu nemohli pomoct. Jediný co nám, když jsme dorazily do nemocnice řekli bylo, že než umíral řekl. „ řekněte Janě, že jí mám moc rád a nikdy na ní.“ „ a zbytek nestihl...“ Dořekla mi paní Kučerová a pak se stejně jako já rozbrečela.
Kdybych tenkrát nebyla tak tvrdohlavá a pozvala ho do vnitř, dneska by tu se mnou třeba seděl a poslouchal naší oblíbenou písničku Akvárko od Vypsaný Fixy. Každej chce mít svý akvárko každej chce mít vlastní balkón, ale já chci jediný! Vrátit život mému nejlepšímu kamarádu Šimonovi!!